Already Home

Včera to byl nejhnusnější večer za tenhle rok... Paradoxně "jenom" tím, že jsem se připravovala (tomu se snad ani nedá říct učila) na dnešní zkoušku, kterou stejně nemám šanci dát... Ale tak byla bych ráda aspoň za ten test (nejprve píšeme test, který nám hned opraví, a pak jdeme eventuelně k ústní zkoušce, když prolezeme). Na ústní se fakt necítím, pokud budu mít to štěstí a prolezu, tak to beztak asi položím... No hlavně mě to včera málem položilo samotnou, hodinu jsem to tady pak rozdýchávala u uklidňující hudby a surfováním po netu (po příjemných věcech, nutno dodat, jelikož ne všechno, na co jsem včera na netu narazila, bylo "fajn".)
...No, a z toho taky vidíte, že jsem přímo uprostřed rozjetého zkouškového, a že tím pádem fakt nemám náladu na blogování.:D

mistrovství za Jaroslavl

Musím k tomu předešlému článku prostě napsat dodatek, nedá mi to... Nebo spíš jenom takových pár poznámek.

V prvním zápase, který Slovensko vyhrálo, padl poslední gól 38 vteřin před koncem. Přesně s tímto číslem nehrál nikdo jiný než Demo.
Když jsme se Slovenskem prohrávali o gól, vzpomněla jsem si na zápas se Švédskem a poprosila naše kluky s tím, že proti Demovi po nich nic nechci, pouze pokud se rozhodnou nám pomoci, budu ráda, když to udělají. Hned vzápětí na to dali Slováci třetí gól a v časomíře opět zářila 38 (15:38 padl gól, 15:37 byla zastavena časomíra). Tím bylo vše jasné a vyříkané.:)
A dá se říci, že na prvních třech místech se seřadily týmy, které neštěstí v Jaroslavli pocítili nejvíc. Zkrátka bylo naprosto jasné, pro koho se tento rok hrálo.

A jak říkala moje teta vždycky na Vánoce, když byla malá: aaaach jo, zase rok čekat. (A já slibuju, že odteď budu už zase normální.:D)

O úsměvech a gólech na poslední chvíli

Dnes ráno jsem o tom mluvila poprvé, protože včera jsem se bála, že by mě všichni měli za magora.

Moje stanovisko před včerejším zápasem vypadalo zhruba tak, že jsem v skrytu duše doufala, že Švédy porazíme, ale moje realističtější já mi říkalo, ať na to moc nespoléhám. Ale když jsem viděla, s jak úžasným nasazením naši kluci od první minuty hráli, nezbylo mi nic jiného než kopnout mé drahé realističtější já do zadku. Nepoznávala jsem jak naše, tak Švédy - naše v dobrém slova smyslu, naše soupeře v tom špatném. Naši kluci že dohrávají souboje a chodí do brány? Dávají dlouhé a přesné přihrávky? Nevymíchávají parádičky, ale rovnou střílí? Nevěřila jsem vlastním očím. A stejně tak jsem ve stejnou chvíli dumala, jestli jsem kdy Švédy viděla hrát tak hroznou plácanou. Přesto, když padl první gól, myslela jsem, že je konec. Že dostaneme ještě rychle druhý gól a Švédové už zápas nepustí. Ale jak jsem řekla, naši hráli skvěle, a vydrželo jim to téměř celé první dvě třetiny. Jakmile jsme na konci druhé trochu polevili a dostali gól do šatny, věděla jsem, že je zle a že nám teče do bot. Začátek třetí třetiny to jenom potvrdil.

V tomhle okamžiku jsem si vzpomněla na dvě věci. Tou první byl krátký článek, který jsem nedávno četla na tumblr a ve kterém jeho autorka psala, že když potřebuje pomoc, prosí o ní Gillese Villeneuva. Ať už se jedná o sportovní události nebo zkoušky; a že jí Gilles ještě nikdy nezklamal. A pak jsem si vzpomněla na mamku, která, když jsme hráli semifinále v roce 2005, seděla u okna a prosila Ivana Hlinku, ať našim klukům pomůže.

Zkrátka jsem udělala to samé. Celou třetí třetinu jsem strávila se zavřenýma očima (takže jsem sice mnoho z konce zápasu neviděla, ale on bohatě stačil Zárubův komentář - mimochodem, to jenom potvrzuje, jak skvělý je to komentátor, když i jenom z jeho slov člověk naprosto přesně vidí, co se na hřišti odehrává) a prosila všechny tři naše kluky, kteří s námi bohužel nemohli letos být, i kdyby chtěli, aby v tomhle okamžiku své kamarády neopouštěli a pomohli jim. Děkovala jsem jim za každý povedený zákrok nebo pěknou akci před Švédskou bránou. Představovala jsem si je, jak stojí u mantinelu a jsou na tom zápase taky. A zhruba od půlky třetí třetiny jsem tušila, že ať bude průběh třetiny jakýkoliv, rozhodující gól padne v poslední minutě. Proč? Protože přesně tehdy se v mých představách začal Rachna usmívat...

V tomto případě byl snad mohla pointa mít název Víra. Což je slovo, které by sport měl vždycky obsahovat. Takže stejně jako někteří našim věřili na vítězství, jiní nevěřili, stejně jako náš tým jistě věřil, že zvolili správný přístup k zápasu a další a další věci, já věřím, že Rachůnek, Marek i Vašíček na tom zápase byli. Pomáhali a usmívali se.

8th May

Dneska pro mě dost zvláštní den. Kromě toho, že slavíme konec 2. světové války (která osmého sice skončila oficiálně, nicméně v Čechách se bojovalo až do třináctého a Praha byla osvobozena devátého, na moje narozeniny), jsou dnes i dvě výročí, vztahující se k mým oblíbencům, kteří mezi všemi mými oblíbenci mají skutečně zvláštní místo. Dnes je to 30 let od smrti Gillese Villeneuva, jednoho z nejlepších závodníků, který kdy žil - samozřejmě pro mě osobně, aby neměl někdo tendence se se mnou dohadovat.:) A také dnes slaví 40. narozeniny Darren Hayes, kterého budete spíš znát jako zpěváka skupiny Savage Garden. Takže jsem se rozhodla tento článek pojmout jako takové krátké zamyšlení nad tím, jak je důležité mít své dětské (a ostatně i dospělácké) hrdiny. Protože mě vždycky zas a znovu dokáže dostat, když někdo tvrdí, že nikdy nikoho neobdivoval, protože proč by to dělal. (Proti gustu...)
Ne že bych měla tak akutní potřebu se s někým ztotožňovat. Ale třeba v případě Darrena jsem vždycky měla tak nějak pocit, že mi "rozumí". Už jenom to, že se narodil přesně 24 hodin přede mnou (samozřejmě v jiném roce) - 8. května ve 2:15 ráno. A taky to, že ho spolužáci ve škole nesnášeli, protože nechodil na diskotéky, neopíjel se a rád si četl. Jako kdybych tu samou situaci už někdy zažila, že. A ne jednou. Nesnila jsem o tom, že budu taky jednou slavná zpěvačka a všem jim ukážu (beztak by se smáli dál), jen mi to dávalo naději, že to všechno skutečně jednou skončí a že se to dá přežít; a dokonce s úsměvem.
Co konkrétně mě tolik poutá k Gillesovi, to se bude vysvětlovat hodně těžko. Všimla jsem si ho díky tomu, že je otcem mého vůbec nejoblíbenějšího závodníka, a že když jsem mamce coby jedenáctiletý capart oznámila "Tomuhle fandím!" (na obrazovce si dodnes pamatuju krásný záběr na Jacquesův B.A.R.), odvětila: "Tomu nefandi, ten se ti zabije. To je stejnej blázen jako jeho táta."
Nerada bych tu zabíhala do rozebírání toho, jestli byl Gilles doopravdy blázen, a jaký to byl vlastně talent, protože to si můžete přečíst kdekoliv jinde. Pro mě to byl především přímočarý, zajímavý člověk, který byl pořád jenom člověkem a tudíž měl i špatné stránky; ale mohl je převážit těmi dobrými. Nevzdával se. Tahle věta by se v jeho případě měla dvakrát podtrhnout, protože mnohdy zní jako klišé, ale v jeho případě to byla tuplovaná pravda. A v neposlední řadě to byl skvělý táta. Možná teď budou mnozí namítat, že to byl teda úžasný otec, když se zabil při závodění. K tomu bych řekla jenom tolik, že Joanne věděla, koho si bere. A že jeho předčasná smrt nic nemění na tom, že svoje děti skutečně miloval a udělal by pro ně první poslední. Ostatně písnička, kterou pro něj po jeho smrti Jacques a Melanie napsali, mluví za vše.

Pane jo, říkala jsem, že to bude kratší, ale nakonec jsem se pěkně rozepsala... Takže díky všem, kdo se pročetli až sem.:)

Happy birthday, Darren!

Il migliore di tutti per sempre, Gilles. Legends will never die.

(Strašně moc mi na téhle fotce připomíná Jacquieho...)