žebříček toho (dle názorů mého okolí zjevně) nejhoršího

Taky máte nějaké písničky, které se líbí pravděpodobně jenom vám? Já takových mám hned několik, ale já jsem svým pofidérním hudebním vkusem dost známá...:D Jsou to zkrátka písničky, u kterých jste si i sami vědomi, že to není žádná hudební extratřída, ale stejně je máte rádi. Nicméně je i druhá skupina, kdy vám písnička přijde fakt pěkná a nevidíte důvod, proč by si to samé nemohl myslet někdo jiný, jenže kdykoliv jí někomu pustíte, je vám odpovědí tak maximálně ono "hm", které v překladu znamená "je to děsný, ale nechci se tě dotknout, tak radši držím hubu".
Tohle je můj žebříček, a opovažte se mi ho někdo zkazit tím, že některou z nich pochválíte...:D

Stevan Faddy - Ajde Kroči - začneme těžkým kalibrem. Tuhle písničku málokdo doposlouchá do konce, já jí jsem schopná poslouchat několikrát za sebou...:D

Markiz - Pesnicka Pre Pala Demitru - pokračujeme v těžkém kalibru. Ale zcela upřímně, tahle pocta mi přijde o několik levelů lepší než to, co předvedl Kazma.

Tri Martolod (verze od Alana Stivella) - tohle je zrovna jedna z těch, kterých mě ta neoblíbenost překvapuje. Dlouho jsem o její existenci neměla ani ponětí, ale když jsem jí slyšela prvně, tak tu základní melodii jsem znala, respektive byla mi povědomá. Možná proto se nad ní zatím každý, komu jsem jí pustila, ofrnil?

 

Alexandr Solženicyn - Rusko v troskách

Dnes bude náš tradiční malý výlet do knih vlastně trochu netradiční. Ale ať už máte k Solženicynovi, nebo Rusku jako takovému, jakýkoliv postoj, myslím, že tohle je knížka (skutečně knížka, já jí zvládla přečíst za jeden den), která by neměla uniknout vaší pozornosti.
Narazila jsem na ni minulý rok, když jsem dávala dohromady literaturu pro svojí seminární práci, kterou jsem vám sem už posílala - http://www.little-miss-catastrophe.blogspot.cz/2013/01/obraz-postsocialisticke-ruske.html. Na jednu stranu při jejím čtení člověk musí brát v potaz, že je to dílo hodně subjektivní, na druhou stranu je to dílo někoho, kdo to zažil a zjevně se i dost angažoval, aby tuhle zprávu mohl napsat. Rusko v troskách hovoří o tom, co se dělo v Rusku po pádu komunismu. A sama za sebe můžu říct, že u některých pasáží mi div nestály vlasy na hlavě, jak strašně, strašně moc jsou některé popisované situace podobné tomu, čím si teď procházíme u nás. Už před přečtením téhle knihy jsem měla pocit, že Rusko v některých nepříjemných věcech dost předběhlo dobu. A tady jsem se v tomto pocitu jenom utvrdila.
Je těžké zde tuto knihu obšírněji popisovat, protože podle mě je to věc, na kterou by si každý měl udělat svůj vlastní názor. Takže zde je několik mých poznámek, které jsem si udělala, a pokud se rozhodnete Rusko v troskách přečíst (nebo jste ho dokonce četli), dejte mi vědět vaše pocity a názory, budu za ně moc ráda.:)

Tuto krásnou píseň věnujeme všem ženám pod 45 kilo

Vím, že se tu váha řešila nedávno, ale tohle mě poslední dobou tak dožírá, že si musím trochu uplyvnout.:D
Nikdy jsem nebyla vyloženě tlustá, naopak, mojí nejtěžší váhu by asi dost lidí považovalo za svou běžnou hmotnost, a znám i dost těch, co by za ní byli vděční. Zase na druhou stranu ale nepatřím k těm od přírody extrémně hubeným holkám, které se můžou napráskat čím chtějí, a nepřiberou ani deko. V rodině ty předpoklady k tloustuní přeci jen trochu máme, takže, jak už jsem psala, pravidelně sportuju a ráda bych i zdravě jedla, ale zatím jsem to dopracovala jenom na to, abych jedla pravidelně a co nejrůznoroději - ale to je myslím dobrý začátek.:)) A rozhodně nesportuju jenom kvůli postavě - na prvním místě je to především poník. Ale whatever.
Zkrátka mám ve svém okolí celý život dost lidí, kteří jsou silnější než já, a dokonce i dost lidí, kteří mají nadváhu. A v životě by mě nenapadlo prohlašovat je za slony, dělat si z nich legraci nebo je nutit, aby zhubli - tedy, s výjimkou těch, co dávno překročili metrák a vymlouvají se na dědičné dispozice. Moje mamka splňuje hned tři faktory, které mohou způsobit přibírání (antidepresiva, přechod a špatná funkce štítné žlázy) a nikdy nevážila víc jak něco málo přes osmdesát kilo. Takže pokud nemá někdo těžké zdravotní problémy se zády, nohama nebo tak něco podobného, výmluvy na dědičnost nebo nemoce fakt neberu. Nicméně si většinou ale tohle myslím sama pro sebe, nemám zapotřebí lidi urážet.