To nejlepší z prázdnin

Původně jsem chtěla počkat až na poslední týden, ale nevím, jestli vůbec v Praze a v Bílině udělám nějaké fotky, a fotky z Angelspit, pokud budou, dám stejně do samostatného článku, takže na to jdu teď. Beztak jsem prakticky vůbec neinformovala, co o těch prázdninách dělám, tak je nejvyšší čas.:) Jako vždy jsem zůstala v Čechách, žádná dovolená po Evropě se nekonala, ale na to už jsem si tak nějak zvykla a vlastně v Čechách trávím prázdniny nejradši. I když jedna premiéra letos byla - poprvé v životě jsem byla na Slovensku.:D
Takže tady jsou podle mě ty nejlepší střípky z letošních letních cest...

Tradiční Županovice a Dobříš...

Jihlava

Taky už skoro tradiční Olomouc a Šternberk

A konečně Slovensko - Strečno...

...a Lietava

Thousand Foot Krutch - Down

Bylo skutečně těžké vybrat z alba tu jednu písničku, které se dostane pocty mít samostatný článek. Nakonec to padlo na písničku Down, ani vlastně pořádně nevím proč - možná proto, abych něčím podepřela to tvrzení, že TFK mají i průměrnější písničky na úrovni hitů jiných skupin.:) Tentokráte bez překladu.

Thousand Foot Krutch - The End Is Where We Begin

Horký kandidát na album roku. I když z toho, jak dlouho mi trvalo, než jsem si ho poslechla, by se mohl zdát opak.:) Asi jsem prostě jenom potřebovala dostat se do té správné nálady.

Reakce po prvním poslechu: sakra, tohle album je prostě sexy. TFK zrajou jako víno a po kratší fázi hledání se mezi alby The Art Of Breaking a Flame In All Of Us zase našli ten správný směr (Welcome To The Masquerade) a na letošní novince ho ještě více vypilovali. Ne k úplné dokonalosti, ale k velmi dobře poslouchatelné formě ano.
TFK jsou také zároveň jedna z mála kapel, která s věkem neztrácí na dravosti a jisté mladické naštvanosti. Dokonce bych řekla, že ta naštvanost se na TEIWWB ještě zvýšila, pouze se přesunula od té všeobecné naštvanosti k zdravému naštvání a naléhavosti. Že je z jejich živáčů silně cítit, s jakým nadšením a poselstvím pojímají svou tvorbu, je tak nějak očekávatelné, ale postupně to začíná být "tak nějak správně" poznatelné i na jejich studiové tvorbě. Jejich písně mají zkrátka co říct - a i jejich slabší kousky jsou schopné vypovědět víc než vypalovačky jiných, podstatně slavnějších kapel (ano, Linkin Park, mluvím například o vás, když už jsme u těch nových alb).
Jediný moment, kvůli kterému se stále zdráhám dát plný počet bez debat, je bohužel klasický nešvar většiny alb TFK - a to je, že ke konci tomu prostě dochází šťáva. TFK do nás ze začátku naperou energie, že to posluchače může roztrhat, a pak se ke konci začnou tvářit jako kdyby to tak vlastně ani vůbec nemysleli. Je to ale šibalské pomrkávání, o kterém každý dobře ví, že se tak skutečně jenom tváří.

OK, takže Silent Hill...

Díky Cosey za popostrčení, pohodlně se uvelebte, pusťte si moje oblíbené fan video k tomuto filmu (s hudbou od mojí oblíbené skupiny Louna), jde se na věc.

Silent Hill je jedním z velké řady hororů, na které jsem se chtěla podívat už dávno (kvůli mému oblíbenci Seanu Beanovi), ale dostala jsem se k němu až nedávno - nevím, jestli jsem už zmiňovala, jaký jsem posera, pokud ne, zmiňuji to tedy teď. Zkrátka jsem na horory nějaké 4 roky nekoukala, protože se pak prostě bojím až moc. Zhruba před rokem jsem měla nějaké horší období, a zjistila jsem, že na depky jsou horory jako dělané. Došlo tedy i na Silent Hill, i když jsem se k tomu dokopávala dlouho, protože jsem na spoustě stránek četla reakce diváků, jak je to jeden z nejděsivějších hororů, co kdy viděli a kdesi cosi. Ale touha vidět ten film, kór po tolika letech, prostě byla silnější.
Na první zhlédnutí jsem měla pocit totálně promrhaných dvou hodin života. Ne tak moc jako v případě Sucker Punch, ale daleko to k tomu nemělo. Přišlo mi, že to nemá hlavu a patu, postavy se chovají naprosto nelogicky, některé jsou pak vyloženě navíc (o tom za chvíli)... A navíc nejsem příznivec nechutných hororů. Pohledu na krev nebo utrhané kusy lidského těla se fakt nebojím, po tom mi bude maximálně šoufl - a i v tomhle ohledu si troufám říct, že dost vydržím, po shlédnutí téměř celé série Nip/Tuck. (I když musím přiznat, že autora silenthillských monster buď v dětství brutálně sexuálně zneužívali, nebo frčí na nějakých hodně divných drogách. Je to fakt síla.)