Jak jsme slavili Vánoce o týden dřív

Dlouho jsem nemohla přijít na to, o čem by měl letos být vánoční článek a už jsem se tak nějak smiřovala s tím, že žádný nebude... Až včera konečně přišel ten okamžik, o kterém stojí za to napsat.:)
Ten nápad se vlastně rodil postupně a nakonec skončil někde úplně jinde, než kde byl původně plánován. Moje spolubydlící pochází ze Slovenska a navíc se bude za měsíc po dvou letech stěhovat, rozhodly jsme se proto, že bychom mohly letos na Vánoce na okamžik obnovit federaci a udělat si česko-slovenský vánoční večer s kapustnicou, salátem, kaprem a zkrátka vším, co k tomu patří. Pak jsem se na 3. adventní neděli dohodla s kamarádkou, že přijede na návštěvu a zůstane přes noc. Když jsem to spolubydlící oznamovala, napadlo mě - pojďme tu večeři přichystat pro ni jako překvapení. Kamarádka totiž nikdy Vánoce pořádně neslavila, nemá s kým. Spolubydlící mi tenhle nápad nadšeně odkývala s tím, že by pozvala ještě některé další lidi, ať se nás u stolu sejde hodně. Nakonec jsme se sešli ve čtyřech a později dorazil pátý, ale to jen tak na okraj...
Nejprve bylo v plánu udělat tradiční vánoční menu, ale pak spolubydlící správně podotkla, že my, které Vánoce budeme slavit s rodinou, bychom si tím mohly zkazit štědrovečerní večeři, když bychom se salátem a rybou napráskly o týden dřív. Takže jsme vymyslely náhradní menu, které ale bylo dobré jako blázen a přitom jednoduché jako facka.

Na talířku vidíte lososa pečeného na bylinkovém másle, jako příloha bramborová kaše s kokosovým mlékem a "řecký" bramborový salát - brambory, kopr, červená cibule, olivy, nic víc, nic míň. Jako zákusek jsme měli créme brulée, ale ten už se nevešel do záběru.:D
Jak jsme tak společně vařily a připravovaly, uvědomily jsme si, že ve čtyřech se do naší malé kuchyně asi nevejdeme. Přenesly jsme proto stůl ke mě do pokoje a rozložily ho. A když už jsme byly v těch přesunech - proč rovnou nepřesunout i stromeček a svátečně neprostřít? (Tedy, svátečně... Ubrusy jaksi nevedeme, takže místo něj musela posloužit stará arafatka...)

Došlo i na pouštění koled a rozdělování dárků... Zkrátka se nám ta sváteční večeře zvrhla v naprosto regulérní oslavu Vánoc s týdenním předstihem. Všichni jsme si moc pochutnali, dárky také měly úspěch... Můžu s klidným svědomím říct, že se mi letos opravdu povedlo mít druhé Vánoce.:D A zároveň to byl i dobrý skutek - uspořádat příjemný vánoční večer pro někoho, kdo neměl v životě takové štěstí a nikdy opravdu pěkné a klidné Vánoce nezažil. Tak až budete příště přemýšlet nad drahými nebo originálními dárky, mějte na paměti, že ty nejlepší nápady jsou často na dosah ruky.;)

TO... Aneb wow, konečně slušně natočený horor!

Velmi mě překvapilo, jaký problém bylo sehnat někoho, kdo se mnou půjde na To do kina. Ne že bych měla problém chodit do kina sama, vlastně tam chodím sama poměrně často, ale přišlo mi zvláštní, že jít do kina na To se lidi bránili stejně urputně, jako když jsem je přemlouvala na Captain America. Že by jim Steve a Pennywise přišli stejně hrozní? :D No každopádně se nakonec zadařilo, když mě do kina pozvala kamarádka s přítelem. Asi zkusím příště zvát rovnou kluky, když se holky bez mužné ochrany bojí... A je pravda, že jsem si už někdy v půlce filmu připadala jako hrdinná superžena, která seděla v sedadle a tetelila se blahem, jak je to krásně natočené, zatímco okolo mě slečny pištěly a snažily se zmizet svým partnerům pod mikinou. Ale abych si tu nehonila tričko neprávem, dvě scény mě přece jenom dostaly natolik, že jsem si jenom přála vsáknout se do sedačky a zmizet. První byla naháněčka po archivu - už před deseti lety mě děsil bezhlavý jezdec z Ospalé Díry, druhá byla scéna, kdy Pennywise dostane Beverly - ano, přitom je to ta scéna, která byla v traileru, takže jsem jí sakra mohla čekat!
Abych mohla pořádně vystihnout, proč jsem ale jinak byla nadšená, je potřeba vylíčit problém, který mám se současnou hororovou produkcí. Drtivá většina filmů z poslední doby je totiž vystavěná na tom, že na vás někdo nebo něco udělá BAF!!!, vy zjistíte, že to byl jenom letící holub, tak to rozdýcháte, vzápětí BAF!!!, děsivý průvan. Pět minut oddych, následuje BAF!!! ve formě zvonícího souseda a než se takhle dobafáte ke konci, jste už tak otupělí, že je vám nějaký ten emzák nebo zombie vlastně úplně egál. Filmy totiž nestaví děsivost na ději, ale na tupých lekačkách. V novém Tu jsou sice lekačky taky a je jich víc, než jsem podle reakcí čekala, ale rozhodně mají daleko do toho, aby byly tupé. Už jenom proto, že mají v ději logiku a vychází z nějakého celkového konceptu a myšlenky díla. Je to vlastně podobné jako se sexem - také se cpe všude, ale je opravdu všude pro děj nezbytné, aby tam byl? A pokud tam není pro děj, ale jenom na okrasu, nebylo by prostě jednodušší pustit si porno?
Když už byla řeč o lekačkách, musím vyzdvihnout další věc, která se mi na tomhle filmu líbila - že se z toho tvůrci tzv. nepodělali a všechny nechutnosti, necudnosti, nepatřičnosti atd. do diváků naprali se vší parádou. Bylo to patrné už u první scény - říkala jsem si "Hmmm, poměrně brutální smrt sedmiletého dítěte hned v první scéně, to není věc, které by filmový mainstream zrovna holdoval, jakpak si s tím asi tvůrci poradí?". No jak by. Tak, jak to leží a běží, s hromadou krve a dětského pláče. Někteří scénu Georgieho smrti označují za zbytečný overkill, já to beru jako jasný signál na úvod, co se na nás asi tak chystá.
Závěrem už jenom zmíním věc, na které se shodne spousta lidí, a proto jí nebudu sáhodlouze rozebírat, jenom konstatuji, že sebrat tolik uvěřitelných dětských herců, za to tvůrcům opravdu tleskám a klaním se. A co se mé nové crush, Billa Skarsgårda týče, rozhodně doporučuji následující klipy, kde vypráví, jak se dostával do role a jak krásně zužitkoval to, s čím kdysi pro zábavu týral mladšího sourozence.

Morning After

Tak už i naše generace má svou velkou rockovou hvězdu, která spáchala sebevraždu. Včera se to rozhodl zabalit Chester z Linkin Park. Člověk, který hudebně ovlivnil bez nadsázky miliony lidí po celém světě (včetně spousty aktivně hrajících kapel) a nezanedbatelnému množství z nich pomohl překonávat nejrůznější těžká životní období. Do téhle kategorie se řadím i já a je mi neuvěřitelně smutno z toho, že člověk, který mi skrze svou hudbu dokázal dát tolik síly, neměl sám dost sil na to, aby se postavil vlastním démonům. Jelikož mám ale v blízké rodině člověka trpícího depresí, vím moc dobře, co všechno tahle nemoc dokáže. Dost lidí mu například vyčítá, jak mohl na světě nechat samotné své děti. Co když ale vůči dětem cítíte obrovské výčitky svědomí, že jste je vůbec zplodili do světa, který tolik nenávidíte? Někdo, kdo si tímhle neprošel, asi nedokáže plně pochopit, proč se říká, že deprese je rakovina duše.
Mě bylo 10, když jsem Linkin Park objevila. Žádná láska na první pohled to ale rozhodně nebyla - jako první jsem totiž v televizi viděla Crawling a žádný dobrý dojem to na mě neudělalo. Moc uřvané, moc depresivní... Pak ale vyšlo In The End a všechno se obrátila vzhůru nohama. Pamatuju si, že jeden můj spolužák (byla jsem tehdy v 6. třídě) měl Hybrid Theory přehrané na kazetě a chránil ji jako oko v hlavě, protože to bylo album, které v té době chtěl prostě každý. Vykšeftovala jsem s ním tehdy zápůjčku výměnou za plakát LP z Brava a videokazetu, na které jsem měla nahrané některé jejich klipy.

Tehdy jsem si ale přehrála jenom Papercut a In The End s tím, že zbytek mě zase až tak nezajímá. Celé Hybrid Theory jsem tak slyšela o něco později, když jsem byla na návštěvě u příbuzných a spala v pokoji mé starší sestřenice, která zrovna tehdy nebyla doma. Dodnes si pamatuju, jak jsem seděla v potemnělém pokoji na posteli, zírala do zdi a vznášela se v neuvěřitelných světech. Při A Place For My Head mi doslova naskakovala husí kůže. Jako kdyby ta hudba šla přímo ze mě, jako kdyby někdo věděl naprosto přesně, co chci a potřebuju slyšet... Dlouho jsem měla nepříjemné pocity z Pushing Me Away prostě jenom proto, že byla na albu poslední a já si přála, aby to ještě nekončilo.

Ke 14. narozeninám jsem dostala album Meteora a moje láska k LP tím byla nadobro zpečetěna. Právě z tohoto alba je moje asi vůbec nejoblíbenější písnička - Figure.09.

Linkin Park ovládli každý kousek mého života. Období na druhém stupni základky bylo v mém životě zatím to vůbec nejhorší - 4 roky prakticky nepřetržité šikany, žádní kamarádi... Což myslím doslova, první kamarádku jsem si našla až v osmé třídě, do té doby jsem opravdu s nikým nekamarádila. Respektive spíš se nikdo nekamarádil se mnou. Místo toho jsem denně musela snášet naschvály, nadávky ve stylu "Proč už se sakra nezabiješ, kdo se na ten tvůj ksicht má pořád koukat!"... Jediná moje záchrana byly vnitřní světy, které jsem si vytvořila, abych aspoň občas mohla utéct. Zejména jeden svět, ve kterém Linkin Park a jmenovitě Chester sehráli obrovskou roli a který je se mnou dodnes. Právě proto mám pocit, že Chester nezemřel. Ve světě "za televizí" žije pořád, stejně jako všichni ostatní.
Vlastně si zpětně myslím, že hudba Linkin Park a Chesterův velice sugestivní hudební projev byly jedním z klíčových faktorů, proč jsem své emoce a strachy projevovala zdravými způsoby a nikdy jsem je nevztáhla na sebe ve formě sebepoškozování - ne že by na to nebyly myšlenky...

Linkin Park byli mojí nejoblíbenější skupinou až do roku 2008, kdy je na trůnu vystřídali Slot. Na ono vrcholné období mám několik památek - především obrovské množství povídek (kdybych se za ně zpětně tolik nestyděla, klidně bych se o ně podělila :D) a taky mojí fanouškovskou knihu, kde mám hromady nejrůznějších výstřižků a úlovek nejcennější - lístek z koncertu v Praze v rámci turné k Minutes To Midnight. Nejen, že jsem LP viděla naživo, ale viděla jsem je naživo v období, kdy jsem je nejvíce milovala. Co může fanoušek chtít víc?

Fanouškovsky jsem se s LP rozešla po vydání A Thousand Suns. Ani ne tak kvůli nové hudbě - naprosto respektuju právo hudebníků na vývoj - jako spíš kvůli jejich postojům, které začali zaujímat. Jednak jejich příklon k politicky a environmentálně angažované hudbě pro mě coby fanouška kapel, které se těmito tématy zabývají dlouhodobě a hluboko, zněl poněkud tragicky mělce, no a pak taky kvůli jejich skrytému-ne-moc-skrytému nadávání fanouškům. I'm not the same person telling you to forfeit the game... Try to catch up, motherfucker! S každým dalším albem už pak LP jenom dokola obhajovali sami sebe, a to také moc dobře nepůsobí. Nejsou jedinou kapelou, která musí žít s megaúspěšným albem za zády. A taky čím víc se do hovna rýpe, tím víc smrdí.

Přesto jsem je nikdy nepustila ze zřetele. Jejich hudba ve mě pořád rezonuje, a není to nostalgie, je to pořád to něco, co mě k nim před tolika lety přitáhlo. Například se mi velmi líbila jejich spolupráce s Daronem Malakianem - vyjít Rebellion v roce 2006, asi bych sebou na místě švihla blahem. Moc se mi líbila (a dodnes líbí) i Lost In The Echo - i když si vybavuju, že když jsem jí poprvé slyšela, tak jsem si říkala, že ti noví Fort Minor zní nějak hodně dobře...:D

Z toho, co jsem zatím napsala, si asi dovedete představit, jak jsem se tvářila na One More Light. Klip k Heavy se mi sice opravdu moc líbí (nádherně odkazuje k jednomu z mých světů, opět musím říct, že kdyby klip, ve kterém Chester sám na sebe řve, natočili o 10 let dříve, byla bych nadšená), ale hudba mě prostě absolutně neoslovila. A to přitom pop poslouchám poměrně ráda a často. Ano, stojím si za tím i po tom, co se stalo. Jen mě zpětně trochu mrzí, že jsem si všimla, že se Chester chová divně, ale protože jsem předpokládala, že to souvisí s celkově občas divným postojem LP vůči fanouškům, který jsem už zmiňovala, přešla jsem to jedním jízlivým komentářem. Možná to ale mělo daleko hlubší kořeny.

Chesterův odchod mě hodně zasáhl, ale překvapivě ne tolik, jako mě zasáhl odchod Nickyho Haydena. Na rozdíl od Nickyho, Chester si tenhle konec vybral. Proto jenom doufám, že nalezl to, co hledal, a že aspoň po smrti získal klid, který během života neměl.

Topfest aneb zkouška trpělivosti č. 2

V sobotu jsem po víceméně probdělé noci vstávala značně rozlámaná, ale rozhodla jsem si žádné nepříjemnosti nepřipouštět. Měla jsem spoustu věcí, na které jsem se mohla těšit, a jednou z nich byly palačinky k snídani. Vůbec palačinky byly po celou dobu festivalu naši nejlepší kamarádi.:D Ráno ale také přišla studená sprcha v podobě oznamu, že Black Stage se zprovozňovat nebude a opět se proto mění celý program. Já chápu, že to asi lépe zařídit nešlo, ale dát neznámou ruskou kapelu mezi Karla Gotta a Kabát, to byl opravdu geniální nápad... Navíc Slot tím pádem měli začít hrát o 3 hodiny později, než bylo původně plánováno, a tím pádem se dalo předpokládat, že se bude hýbat i s časem srazu, který jsme měli domluvený. Blahořečila jsem svému rozhodnutí vzít si sebou tablet, bez něj bych byla asi opravdu nahraná, jelikož jsme s IDm ohledně srazu komunikovali přes zprávy na FB. (Ano, kdo to ještě nevíte, mám telefon, který pamatuje dinosaury a nemá použitelný internet.)
Ještě před polednem jsme vyrazily s Katkou do města, abychom se dočkaly té slibované sprchy - a opět díky mé blbosti jsme se zvládly poměrně úspěšně ztratit. Spolehla jsem se totiž na to, že podle mapy stačí najít první ulici za letištěm, která povede kolem baráků, tou jít stále rovně, dojít k řece a pak už najdeme kýžený hotel bez problému. Ulici jsme sice našly, ale zjevně to nebyla ta správná. Naštěstí jsme měly dostatečný předstih, takže na místo jsme došly téměř přesně na čas. Kira a Ruben na nás dokonce byli natolik hodní, že nás pak zpátky odvezli autem, takže ta anabáze přes celé Piešťany za to stála.:D
Zpátky v areálu jsem si došla koupit nové Slotí triko (letos to byla tedy dost bída, co se týče jejich merche, nelíbilo se mi skoro nic, ale chtěla jsem podpořit kapelu), převlékla se a utíkala na první fanouškovský sraz, který se konal ve dvě hodiny. Účast byla sice skromná, ale pořád větší, než jsem čekala.:D Domluvili jsme se, že se potkáme pod pódiem v průběhu vystoupení Amy Macdonald, naivně jsem si myslela, že by nám to mohlo stačit na to, aby se aspoň někteří z nás dostali do první řady...

...kdeže. Já vím, že Kabát je u nás a na Slovensku hodně velký pojem, ale fakt jsem měla místama pocit, že přijeli Rolling Stones. Anebo že Beatles vytáhli z hrobu své mrtvé členy a rozjeli se na nové turné. Zkrátka, v 16:30, tedy nějakých skoro 6 hodin před začátkem vystoupení Kabátu, byla kompletně celá první řada plná jejich fanoušků a neprocpala by se už ani myš. Rozhodli jsme se ale držet druhou řadu s tím, že ono to nějak třeba půjde - paní, které stály přede mnou, dokonce mě a kamarádce slíbily, že se s námi na Slot prohodí. Jenže to by se proti našemu plánu nesměl postavit Karel Gott...
Jakmile dohrála Amy Macdonald (mimochodem to bylo velmi sympatické vystoupení), přišli sekuriťáci a k šoku všech nás začali vyhazovat ze stanu ven. Maestro totiž potřeboval pokropit plochu stanu, aby se neprášilo a dobře se mu zpívalo. Mohli jsme na to zírat sebevíc, ale to bylo tak vše, co jsme s tím mohli dělat - takže jsme naše místa museli opustit a následně si o jejich znovuzískání dát sprint s ostatními. Kdyby šlo jen o ten sprint, ale lidé, kteří přišli později, tuhle situaci vzali jako šanci procpat se blíž, takže z celkem pohodově rozestavěného davu se stala jedna obrovská tlačenice, kde chvílemi nikdo nevěděl, kde je sever. No ale - co by člověk pro milovaného interpreta nevytrpěl. Taková pěkná třešínka na dortu pak bylo to, že prvních 40 minut vystoupení Karla Gotta proběhlo jaksi bez Karla Gotta. Místo něj na pódiu zpívali Petr Kolář a Ilona Csáková, druhá jmenovaná musím podotknout, že byla o trochu stravitelnější. Gott sám pak snad třikrát nebo čtyřikrát přidával, takže z pódia slezl ve chvíli, kdy měli začínat hrát Slot. Nic proti ničemu, atmosféra byla skvělá a lidi si to užívali, ale mě už začínalo být lehce těsno.:D

(Na fotce mě hledejte vedle luxusně se tvářící Marty uprostřed. Fotka vznikla tuším při části Ilony Csákové a ten výraz je velmi výstižný.:D)
Zdálo se to nekonečné, ale nakonec jsme se Slot přece jen dočkali. Bohužel tedy ze druhé řady, protože v nastalé tlačenici nám si s námi slíbená místa odmítli prohodit a já se vlastně nakonec ani nedivím... Ale těsně před začátkem koncertu se mi přece jen podařilo dostat se do první řady díky tomu, že hoši přede mnou to nakonec úplně vzdali. Juch! :D

Slot byli stejně boží jako před rokem a možná ještě o kus lepší - hlavně proto, že zahráli nejenom Tuda, Gde Nebo, kterou zahráli tak rychle, že jsem ani nestihla vytáhnout Martou připravený nápis, na kterém jsme je žádali, aby právě tuhle songu zahráli, ale dokonce zazněli i Tri Sestry, které jsem vůbec nečekala, a při kterých, přiznám se, jsem měla malilinko na krajíčku. "Ozval se křik a pláč, někdo umírá - byl mu naznačen poslední den. Ale osud znovu hraje marš Němce Mendelsona na bubny revolveru, v něm má přesně tři náboje - Lásku, Naději a Víru..."
...a taky se na mě celou dobu Tydýt tak krásně usmíval...:D
Když Slot dohráli, měli jsme tak akorát čas dojít se občerstvit a přesunout se k VIP vstupu, kde byl domluvený sraz. Nechybělo ale mnoho, a sraz, kvůli kterému jsme se všichni na Topfest tolik těšili, se neodehrál - bohužel jsme se s IDm špatně pochopili, a zatímco on myslel vstup zvenčí, u parkoviště, já myslela vstup vedoucí do areálu. Slot vylezli z VIP zóny navíc chviličku předtím, než jsme dorazili, a potkali malou skupinku fanoušků, kterým jsem o srazu říkala už v rámci festivalu, a celkem logicky se domnívali, že to je všechno. ID i Cache to později okomentovali slovy, že si říkali, že to je teda sraz na dvě věci...:D Čekali jsme dlouho, předlouho, nechali se totálně přehlédnout Nookie a jejím přítelem :D, ale naštěstí pak se z VIP zóny vynořil Cache a jeden z techniků Slot, jehož jméno bohužel neznám, a těm už jsme se vecpali do zorného pole natolik, že nás přehlédnout nemohli.:D Nastal kolotoč podepisování, focení, kecání... A bylo to strašně super. Na chudince Nookie bylo vidět, že byla hodně unavená, takže toho moc nenamluvila, ale ochotně pózovala a fotila se, Nikita se zase hrozně roztomile snažil domluvit hodně lámanou angličtinou... Zjistila jsem, že zatímco Cache, Nikita a Ghost jsou naprosto objímací, Nookie a ID jsou zase opak. Ale i tak máme velmi veselé fotky.:))
Pro mě osobně byl absolutním vrcholem srazu rozhovor s Cachem. Byl hrozně ukecaný, zábavný, povídali jsme si o kapelách, které na Topfestu hrály (pochválili jsme Skindred a lehce pomluvili Kabát :D), ukazoval mi nějaké fotky, které pořídil... A pak přišla Katya a násilím ho odtáhla, že už musejí jít.:D
Zbytek už asi ani rozepisovat nemusím. To hlavní bylo splněno i řečeno. Zkouškou trpělivosti jsem prošla a byla jsem za ní královsky odměněna.:)

Topfest aneb zkouška trpělivosti č. 1

Tak mám za sebou další Topfest a mám pocit, že tenhle článek bude muset být na dva díly, protože jeden by byl extrémně dlouhý... Nicméně pro začátek stručně řečeno, až na pasáže se Slot byl Topfest jedna kupící se řada průserů a jestli by mě tam mělo něco dostat příští rok, budu muset udělat velkou řadu změn.
První změna by byla, že si pronajmu hotelový pokoj. Asi vám teď budu znít trochu rozmazleně, ale na to, abych se válela dva dny někde ve stanu mezi mravencema, jsem už fakt stará. Věděla jsem to, už když jsem lístky na Topfest kupovala, a byla to věc, které jsem se nejvíce obávala. Nepohodlné spaní, málo prostoru, ožralí idioti všude okolo, nonstop hluk 24 hodin v kuse... Jo, nemám festivaly ráda a nikdy jsem neměla. Aspoň, že Topfest je relativně malý, představa, jak Slot hrají někde na Rock for People, se mi dělá lehce nevolno.:D
Povedlo se mi nicméně mě a kamarádce, která se mnou jela, zajistit na druhý den festivalu možnost osprchovat se, jelikož na Slot dorazilo několik fanoušků ze zahraničí (včetně jednoho z USA) a dva z nich byli tak hodní, že nás nechali použít sprchu v jejich hotelovém pokoji. Právě i proto, že jsem viděla, jak opravdu luxusně ten pokoj vypadal, si říkám, že přenocovat tam jednu noc by mě finančně nezabilo...
No abych se vrátila na začátek. Měli jsme štěstí, že kamarádce se zase pro změnu podařilo dohodnout nám tam i zpátky odvoz, takže odpadla část cestování veřejnou dopravou a strach, že to dopadne jako loni a já se kvůli zácpám na dálnici na dvě a půl hodiny někde zaseknu. Sice jsme se na hodinu a půl zasekli v Bratislavě i tak, ale to už je jiný příběh...:D Měly jsme aspoň dost prostoru se pořádně najíst (ve skvělé pizzerii Basilico). Těm zácpám jsme se nakonec také nevyhnuli, přece jen byl pátek a začátek prázdnin, ale jak jsem tak viděla kolony na dalších sjezdech a nájezdech, mohly jsme na tom být daleko hůř.
Po příjezdu do Piešťan nás čekalo první z těch větších nemilých překvapení, a to byla zavřená hlavní Black Stage a v důsledku toho upravený program. Aneb jak vyhodit 15 euro do záchoda, protože v pátek jsme na Topfest jely jenom z toho důvodu, že kamarádka chtěla vidět Gogol Bordello. Než jsme postavily stan (pravidlo číslo jedna - stan vždycky postavit jako první!) a zorientovaly se, co se to teda děje, měli Gogol Bordello prakticky celé vystoupení za sebou. A to jsem ještě netušila, co za bombu přijde v sobotu ráno, ale o tom až ve druhé části cestovního deníčku.
Zkusily jsme se tedy zvědavě jít podívat na Rag'n'Bone Mana a Bastille, druhé jmenované jsme už po dvou písničkách vzdaly s tím, že je to nuda a jdeme radši courat po areálu. Obhlížely jsme tedy, co je kde za stánky, kde je jaké pití, jídlo, co mají za suvenýry a merch... A Katka si pořídila party žirafu, která se pak stala naším poznávacím znamením.:D

Rozhodly jsme se pak dát koncertům druhou šanci a šly omrknout, jak to naživo jde kapele Skindred. No sakra dobře! Pro mě asi nejzábavnější koncert celého festivalu (nepočítám do toho Horkýže, ti mají vlastní kategorii). Paradoxně byla ale Blue Stage, tedy cirkusové šapitó, plná jen z poloviny. O to víc mě naprdlo zjištění z druhého dne, kdy se mi při pokecu po koncertu Cache pochlubil, že tam byl taky. Přehlédnout zrovna jeho v tak malém davu... To vlastně dost vypovídá o tom, jak dobrý ten koncert byl, že jsem nekoukala kolem sebe.:D

Protože po Skindred už začínalo být podezřelé, že se příliš dlouho nic hrozného nestalo, musel samozřejmě přijít další z řady průserů, tentokrát jsem za něj ale mohla čistě já sama a přiznávám se k tomu. Posilněné pivem jsme se s Katkou rozhodly, že půjdeme vyzkoušet kolotoče, aspoň na jednu jízdu. Hádejte, jaký jsem asi tak vybrala? Samozřejmě jeden z těch nejhorších, takové to velké rameno, co se kývá ze strany na stranu a ještě se otáčí kolem vlastní osy. Začátek byl sranda, i když hodně adrenalinová, pořád sranda. Pak to ale sranda být přestala a přísahám, že takhle zle by mi snad nebylo ani po flašce rumu. Několik dlouhých minut jsme pak jen ležely na trávě a nebyly se schopné pohnout. Kdykoliv jsem se pokusila posadit, měla jsem pocit, že mi nejdřív vyplave mozek a za ním pak všechny ostatní vntiřnosti, včetně obsahu žaludku. Přešlo to až po zhruba půlhodině a palačince. Ano, nic nezklidní žaludek tak dobře jako supersladká palačinka se šlehačkou a hromadou marmelády.
Po téhle zkušenosti jsme se rozhodly, že nejmoudřejší rozhodnutí bude koupit si něco k pití, v klidu si dojít poslechnout Konflikt a pak se pomalu odebrat na kutě. Šly jsme spát ve dvě, ale jak jsem avizovala, moje spánkové nastavení není pro festivaly zrovna vhodné, takže jsem se tři hodiny jen tak převalovala sem a tam a usnula až za svítání. Protože sice jsme si postavily stan daleko od ostatních, ale tím pádem blízko White Stage, velkokapacitního stanu, kde se pařilo na afterparty až do pěti do rána.

Maniak (Freeway)

Není to tak dávno, co byla velká móda předělávat pohádky do moderního fantasy hábitu. Přiznám se, že to nebyl úplně můj šálek piva. Když už parafrázovat pohádky, tak jako Matthew Bright ve své režisérké prvotině Maniak z roku 1996! Předem upozorňuju, že to nemusí být pro slabší povahy. Dodnes je mi záhadou, jak se tenhle film dostal do programu TV Nova, odkud jsem si ho před dlouhými a dlouhými roky nahrála...
Co by se stalo, kdyby se Karkulka narodila v sociálně vyloučené oblasti kdesi v řiti USA? Jmenovala by se Vanessa Julia Lutz a v patnácti by toho měla za sebou tolik, že by mohla vydat pořádně obsáhlé memoáry - pokud by samozřejmě uměla číst a psát, což naše milá hlavní hrdinka neumí. Chtělo by se říct, že to do diváka Bright sype od prvních minut filmu, ale v tomto případě to není pravda, ona ta první nálož přijde už s titulky, které jsou nejen geniálně zpracované graficky, ale především je doprovází hudba mistra z nejpovolanějších - Dannyho Elfmana.

Podle téhle úvodní sekvence by asi jen malému dítěti nedošlo, že vlk bude pořádný úchylák a Karkulka nebude žádné nevinné poupě. A tak se příběh začíná ve chvíli, kdy jsou Vanessini rodiče zatčeni - matka za prostituci a otčím za přechovávání drog - a Vanessa se rozhodne, že než další měsíce v pěstounské rodině, to se radši pokusí vyhledat babičku, kterou nikdy v životě neviděla a která pravděpodobně ani netuší, že vůbec nějakou vnučku má. Na své cestě lesem, tedy, na dálnici, potkává vlka - charismatického psychologa Boba, který jí nabídne odvoz a po cestě postupně odhaluje démony Vanessiny minulosti i současnosti. Vzpomínáte, jak jsem řekla, že vlk je pořádný úchylák? Pod přívětivou maskou Bob ukrývá své pravé úmysly - znechucení stále stejnými příběhy "lidské spodiny", touhu mstít se a... Nekrofilii. V tomto momentě se pohádka přehoupne do zajímavé sociální sondy - má vůbec patnáctiletá ztracená existence, která byla více než desetkrát trestána za krádeže, žhářství a prostituci šanci dokázat, že ona není tím, koho by se měla společnost obávat?
V hlavních rolích tohoto původně televizního filmu doslova září Reese Whiterspoon (tehdy dvacetiletá) a Kiefer Sutherland. Ano, o obou jsem věděla, že jsou to skvělí herci, ale sakra, tohle je NĚCO! Nemám dost slov obdivu, abych vyjádřila, jak úžasně jim tyto role sedly - což je v obou případech stejně děsivé. Ve vedlejších rolích se zde mihnou ještě například Brooke Shields, Brittany Murphy nebo Allana Ubach. Poslední jmenovanou, o které jste pravděpodobně nikdy neslyšeli, zmiňuju především proto, že ten filmový svět je neuvěřitelně malý - zatímco v tomto filmu hrají Allana a Reese spoluvězeňkyně, obě navíc pořádné psychopatky, jen o pět let později se sešly jako nejlepší kamarádky ve filmu Pravá blondýna. Svět je zvláštní místo.
Jako každá správná pohádka, i tato musí mít dobrý konec, který je ale vykoupen spoustou krve a nechutnosti. Je mi opravdu líto, že nám film nenabídl výraz Ameriky poté, co zjistili, že Vanessina verze byla pravdivá - o to větší prostor ale na druhou stranu zůstává pro fantazii. A ostatně, on to ani dobrý konec po uvědomění si všech pro a proti není - film až příliš naturalisticky ukazuje život ve Vanessině sociální bublině, než aby divák snad uvěřil, že na tuhle Karkulku čeká nějaký dobrý život.

Ignea - The Sign of Faith

O ukrajinské kapele Ignea jsem se tu už jednou zmiňovala, když jsem doporučovala jejich singl a vůbec první videoklip k písni Alga. Po docela dlouhé době jsem se konečně dostala i k tomu, abych si pustila jejich debutové (respektive pod názvem Ignea debutové) album The Sign of Faith a dopředu musím konstatovat, že mě nezklamali. Možná právě proto, že jsem si udržovala určitý odstup a říkala si - jo, Alga je hodně fajn, ale přece jen je to začínající kapela, radši čekat méně než více.
Už ale druhá vlaštovka ukázala, že klidně můžu čekat "něco víc". Krátce po prvním singlu spatřilo světlo světa lyric video k písni, jejíž už samotný název vzbuzuje jistou kontroverzi - Şeytanu Akbar (Satan je velký). Po ruské okupaci Krymu, která je obsahem Algy, si tak Ignea vzala na paškál další velké téma současnosti - islámský terorismus. A bylo jasné, že tihle pánové a dáma se toho nebojí.


Ještě tu musím vyzdvihnout to naprosto úžasné surrealistické video. Tenhle případ mi pomohl uvědomit si extrémní ožehavost právě islámu a terorismu - strašně ráda bych se o tohle video podělila na sociálních sítích, ale za ten shitstorm mi to asi nestojí.
Jak tyhle dva singly a název alba napovídají, náboženství je téma, které prostupuje celou deskou a uzurpuje si pro sebe nejvíc prostoru. Islám nebo křesťanství, tahle skupina má zkrátka nevyřízené účty se všemi. Lehce se pak skrze ně dotýká ještě například otázek ženských a vůbec lidských práv, války a dalších přidružených témat.
Jako zjevení působí předposlední píseň How I Hate The Night, která se koncepcí hudby i textu naprosto vymyká zbytku alba a v klidu by mohla zaznít na soundtracku k Pánovi Prstenů nebo podobně laděném filmu. Je to rozhodně velmi příjemný výlet do odlišných vod, který ale určitým zvláštním způsobem do zvuku alba přesto zapadá. A zároveň je to takové romantické, klidné nadechnutí před závěrečným zničením - písní Leviathan.
Takže tímto krátkým hodnocením chci v podstatě jenom znovu říct to, co jsem se snažila říct už posledně - jestli máte jenom trochu rádi metal, dejte Ignee šanci. Tahle skupina má rozhodně ještě hodně co říct.

Ach má misofonie...

Nenapadá mě, jak kloudně tenhle článek začít, aniž bych zněla jako hypochondr, kterému nic vážného není, a tak si něco musí vymyslet. Ale já uznávám, že mi opravdu nic není, ve skutečnosti je to tak strašná prkotina, že jsem dlouho zvažovala, jestli tenhle článek vůbec psát.:D Ale nakonec jsem si říkala, proč ne. Už jsem psala i o větších blbostech. Třeba se v tom někdo pozná, třeba se někdo zasměje nebo poučí... A pro mě je to takový drobný příběh o tom, jak je skvělé, když zjistíte, že nejste psychopat.
Co to vlastně misofonie je? Ve zkratce přecitlivělost na určité zvuky, nezávisle na tom, jak hlasitě jsou dané zvuky vyluzovány. Ona přecitlivělost se pak může projevovat například výbuchy vzteku nebo naopak úzkostmi, zkrátka napětím, které se poměrně často manifestuje i navenek (ono se blbě udržuje pod pokličkou, když jste vytočení na maximum). Ve vyhrocených případech může dokonce vést k slovnímu nebo fyzickému napadení toho, kdo daný zvuk vyluzuje.
Někomu, kdo podobný stav nikdy nezažil, se asi teď bude z mé strany špatně vysvětlovat, jak velká úleva byla si před lety tenhle popis přečíst. Protože už skutečně od malička jsem měla jeden problém - nenáviděla jsem, když si někdo prozpěvoval nebo hvízdal. Nenáviděla je slabé slovo. Vytáčelo mě to tak strašlivým způsobem, že jsem byla schopná hystericky řvát na mojí jinak milovanou maminku, ať toho okamžitě nechá. Přitom když mi zpívala ukolébavky, tak mi to nevadilo, naopak jsem to měla ráda. Ale jakmile si třeba pobrukovala u vaření nebo uklízení, chytal mě amok. Hvízdání bylo ještě o stupeň horší.
Samozřejmě, jak jsem rostla, došlo mi, že není úplně normální ječet na lidi jenom proto, že si dovolují mít dobrou náladu a dávají to najevo zpěvem nebo hvízdáním. Začala jsem tedy zuby nehty bojovat s těmi agresivními slovními projevy, což bohužel neznamenalo, že bych se vnitřně nějak uklidnila - takže jsem prostě začala ze společnosti lidí odcházet, protože ten vztek se zkrátka velmi špatně ovládal. A to jsem jinak velmi mírumilovný člověk. Ale ani tohle nebylo ideální řešení. Nezbylo zkrátka než si postupně vsugerovávat, že je chyba ve mě, nikoliv v okolí, a zkrátka držet své emoce na uzdě. Což se snadno řekne, ale sakra, těžké to tedy bylo...:D
Naštěstí se mi to nakonec podařilo zvládnout svépomocí, a velmi mi pomohl právě objev toho, že něco jako misofonie existuje a že to bylo popsané. Najednou tahle moje slabost měla jméno a to bylo, jako kdyby se jí značná část vytratila. Dodnes mě zpívání a hvízdání vytáčí, ale už to umím podstatně lépe snášet, i když pořád ne dlouhodobě. Mám například jednu kamarádku, která si pobrukuje snad neustále, a pro moje nervy je to peklo zejména, když si pobrukuje ve chvíli, kdy jí něco říkám. Obvykle to řeším tak, že se jí okamžitě začnu vyptávat třeba i na úplné blbosti, zkrátka jenom abych jí donutila mluvit a přestat zpívat. A opět určitě zním, jak když jsem objevila Ameriku, co se slušného vychování týče, ale vidím tam zkrátka veliký posun od té hysterčící malé holky, a tak trochu jsem za to na sebe i pyšná, že se mi povedlo stáhnout svojí citlivost na úroveň, která je pro mě i okolí prakticky bez problémů snesitelná.

Free to stay, free to go away

Poslední týden byl dost na houpačce. Neřekla bych, že byl bohatý na špatné zážitky, řekla bych, že byl bohatý na intenzivní zážitky. A jeden z nich mě už několikrát přinutil k zamyšlení a asi mi bude v hlavě strašit ještě nějaký ten pátek.
Mám kolem sebe docela dost lidí, kteří se, ať už dlouhodobě, nebo teprve chvilku, zabývají nejrůznějšími - jak je jen nazvat, aby to nevyznělo pejorativně - alternativními filozofickými přístupy k životu. Respektive, je to pořád ještě alternativní, když je to tolik rozšířené? Ale na tom nakonec nezáleží. Už kdysi dávno mi kamarádka nadšeně a zapáleně vysvětlovala například, jak si správně přát. Jak funguje komunikace s vesmírem a světem kolem nás. Proč je špatně, když používám slova "zkusím to, pokusím se o to". Na jednu stranu mi to místy přišlo přehnané, na druhou stranu jsem si říkala, že je parádní, jak je těmhle myšlenkám oddaná a že je přinejmenším určitě skvělé, že z toho má ona sama dobrý pocit a pomáhá jí to. Osobně si totiž myslím, že rozmach přijímání těchto životních přístupů způsobuje to, že nám v životě chybí víra - opět další slovo, které získalo velmi pejorativní nádech, i když neprávem. Člověk potřebuje něčemu věřit, potřebuje ve svém životě najít řád a zákonitosti, které fungují a které mu dávají jistotu a smysl. Já ten svůj třeba mám, i když dnes a denně si pokládám nové a nové otázky, jestli to tak skutečně je, protože není dobrý přístup něčemu bezmezně věřit "prostě proto". A i když si ostatní vyberou jiný, než je ten můj, tak se s nimi nijak nepřu ani nehádám, protože mě celkem těší, že jsou ochotní vůbec něčemu věřit v době, kdy je ohromně populární věřit tak akorát ve výkon a prosperitu.
Na téhle vlně jsem si jela až do onoho osudného dne, kdy se stala věc, u které jsem nečekala, že ještě někdy nastane, protože pubertu už máme přece úspěšně za sebou a jsme dospělí lidé. A to byla zrada od někoho blízkého. Respektive, bylo mi vysvětleno, že dotyčný člověk chce pouze následovat svůj vnitřní hlas, chce si svůj život řídit podle toho, co sám chce, a ne podle toho, co má pocit, že by měl dělat, a proto ani nepřipouští jakýkoliv kompromis. Bohužel mě tím nejenom nechal na holičkách, ale ještě ze mě udělal idiota před poměrně velkou skupinou lidí. Poprvé po opravdu dlouhé době jsem si vzteky pobrečela, mimo jiného i proto, že jsem měla výčitky svědomí, že přece nemůžu chtít někoho vymazat ze svého života jenom proto, že si dovolil jít si svojí vlastní cestou a poslouchat "hlas", na který se napojil a kterým se už nějakou dobu nechává vést.
Pak jsem si ale uvědomila... Pokud v rámci obrnění se nasloucháním jakémukoliv hlasu - vnitřnímu, vesmírnému, každý tomu říká jinak - vědomě ublížíme někomu dalšímu, je to skutečně v pořádku? Nejsme pak jenom sobci, kteří pro vlastní prospěch nehledí napravo nalevo, protože jim jde v první řadě jen a pouze o sebe? Já se zhruba od svých dvaceti let snažím žít tak, abych vždy byla ochotná podat pomocnou ruku, aby na mě byl spoleh, ale zároveň jsem si zachovala vlastní integritu. Chce to trochu cviku, ale myslím, že se taková cesta najít dá a pokud je jenom trochu snahy na obou stranách, vždy lze nalézt kompromis, i když to ze začátku může být nepříjemné. Nezaráží mne, že takový přístup nemají všichni, ale nikdy bych neřekla, že takové lidi budu mít ve svém nejbližším okolí.
Posledních několik dní se tohle moje přemítání ustaluje v jednom bodě - stejně jako měla dotyčná osoba naprosto svobodnou vůli rozhodnout se zcela a jen podle sebe, mám i já svobodnou vůli rozhodnout se, že se jejím jednáním cítím dotčená. Odpustila jsem, ale nezapomenu. A beru to jako poměrně velkou životní lekci.

Jak se žije s kočkou, když jste "pes" :)

Dnes bych vám chtěla představit člena domácnosti, kterého jsem náhodou získala jako společnost.:)
Celý život jsme měli doma jednoho nebo dva psy. Měli jsme sice i kočky, ale všechny od nás postupně odešly, byla to vlastně taková polodivoká stvoření, kterým bylo nejlíp někde na poli. Ne že bych kočky neměla ráda - mám ráda v podstatě všechno živé. Jen jsem zkrátka vždycky byla spíš psí člověk.
No a najednou už přes rok bydlím s kočkou, o kterou se navíc budu muset víc jak měsíc sama postarat.

Nemám lepší fotku, ale tahle pro představu bohatě stačí.:D Na mém gauči, respektive na mých věcech, se zkrátka válí nejčastěji a zřejmě ráda. Jmenuje se Lisa, ale já jí nejsem schopná říct jinak než Líza nebo Lízinka, čímž její skutečnou paničku trochu vytáčím...:D
Asi si říkáte, jak mě tenhle krásný uzlíček může způsobovat jakékoliv nepříjemnosti? Problém je, že kočička je vlastně pes. Akorát v těle kočky a s některými manýrami kočky. A to je pak teprve veselé soužití. (Strašně lituju toho, že se nám nepodařilo natočit, jak krásně umí aportovat. Kdykoliv jsme vytáhli foťák, okamžitě jí začal zajímat mnohem víc než to, co měla aportovat. A ano, skutečně tím myslím to, že chytne do tlamy věc, kterou jí hodíme, přinese nám jí, složí k nohám a začne nadšeně vrnět nad tím, jaká je šikovná.)
Toho nadcházejícího šestitýdenního soužití se obávám ani ne tak kvůli sobě, ale právě kvůli kočičce. Protože vím, že má svoje zvyklosti a vyžaduje určité věci, a já zkrátka nevím, jestli jí budu schopná vyhovět. Například je extrémně kontaktní a vyžaduje skutečně dlouhé, dlooooouhé mazlení. Nebo si prostě jen tak na člověka lehnout a nejlépe celou noc na něm prospat. Zatímco já mám na tohle náladu vždycky jen po určitý omezený čas. Pak už se zkrátka k další hře nebo muchlání nepřinutím, i když se sebevíc snažím. A mohla bych takto pokračovat donekonečna... Nejhorší je, že já mám ráda jí a troufám si říct, že kočička má ráda mě. Jen se trochu bojím, aby do jara nezměnila názor.:D Určitě se pak "pochlubím", jak nám to spolu šlo.

To nejlepší z roku 2016 podle last.fm

Nevím, jestli to last.fm zavedlo už loni nebo teprve letos, já jejich rekapitulační žebříčky každopádně objevila teprve teď a rozhodla jsem se jejich prostřednictvím zpracovat tradiční rekaputilační hudební článek. Jdeme na to.:)

Asi těžko někoho překvapí, že mým nejposlouchanějším interpretem jsou Slot, nejposlouchanějším albem Septima a nejposlouchanější skladbou Tuda, Gde Nebo právě z tohoto alba. Příběh má tahle skladba celkem vtipný. Kirill Nemoljajev, producent Septimy, měl pocit, že je album příliš temné a dal Slot domácí úkol, aby napsali něco, čím ten pochmurný setlist trochu rozbijou. Vznikla z toho asi nejoptimističtější písnička, kterou jsem za poslední roky slyšela. Ale trochu mě "urazilo" Kirillovo konstatování, že na jeho vkus je moc veselá, ale že se určitě najde jistý typ lidí, kterým se bude líbit. Nevím, co tím jako myslel...:D


"Prostě se rozhodli - zítra vyrážíme na pochod na vrchol. Bez příprav, bez horolezců, rychle vyrazili a rychle odešli tam, kde je nebe..."

Podle počtu nových přehrání jsou mým objevem roku Kamelot. To má především spojitost s tím, že jejich písničky z alba Haven používám jako inspiraci při psaní jedné rozpracované povídky, ale po několikerém poslechu taky musím uznat, že to vůbec není špatná deska, i když mě na první poslech tolik nezaujala.

 

Trochu nečekaným zjevením v tomhle celoročním žebříku jsou The Offspring. A v čem že si získali primát? Pouštěla jsem si je nejčastěji "on repeat", tedy několik písniček v jednom tahu. Nejúspěšnější byla Come Out And Play - což je pro mě snad ještě překvapivější než ti Offs jako takoví.:D Je sice pravda, že kdykoliv mi je náhodné přehrávání nabídne, nemám to srdce je přeskočit, i kdybych měla tisíckrát chuť pustit si něco jiného, ale že je poslouchám až tak často...:D

Na závěr bych jenom krátce zmínila album, které se sem nemohlo stihnout dostat, protože vyšlo až těsně před koncem roku - You Can't Kill Us od Icon For Hire. Jestliže jsem o jejich debutu řekla, že je to nejlepší debut od dob Hybrid Theory, pak o You Can't Kill Us by se dalo říct, že takhle by Minutes To Midnight znělo, kdyby si Linkin Park nezačali procházet druhou pubertou a radši udělali album s fanoušky a pro fanoušky. YCKU jsem se bála hlavně proto, že jak IFH postupně vydávali jednotlivé songy, začali po chvíli znít neuvěřitelně repetitivně a ublíženecky. Finální seřazení písní na albu je ale tak skvěle promyšlené, že nejen, že se tento dojem ztrácí, ale album navíc působí krásně jednotně.