INXS - Hear That Sound

Znáte takové ty písničky, co je skoro neposloucháte, ale když je slyšíte, tak vám běží mráz po zádech, na tváři máte debilní úsměv, v hlavě těžko popsatelné emoce a prostě si jen říkáte, jak moc tuhle melodii milujete? Tak to je přesně případ Hear That Sound.:) INXS jsem začala poslouchat už někdy ve 13 nebo 14, a dokonce díky Bravu - o Michaelu Hutchencovi byl tehdy článek hned vedle článku o Kurtu Cobainovi, kterého jsem v té době jako každá správná puberťačka strašně žrala. A jelikož táta coby bývalý DJ má doma obrovskou zásobu vinylů a CD, tak i deska INXS se mezi nimi našla. Jednalo se o desku X, ze které jsou v Čechách asi nejznámější písničky Disappear a Suicide Blonde. Ale už jsem v rádiu slyšela snad skoro všechny písničky z téhle desky...:D A Hear That Sound právě celé X uzavírá.
Vzpomněla jsem si na ní zrovna v téhle době, jelikož se mi potvrdilo pořekadlo, že když se jedny dveře zavřou, další dvě se otevřou. Kdyby se mi nestalo to špatné (vyhodili mě z brigády), nestalo by se to dobré (nešla bych do nové, nemohla strávit konečně hodně času se svojí nejlepší kamarádkou a nezažila bych tak super týden). A právě Hear That Sound mám zafixovanou jako písničku pro životní změny - něco se může podělat, ale my to stejně zvládneme, protože nejsme žádné padavky.:)

Tak nadešel tvůj čas
Děti, pohleďte na blázny
Nenech si od nikoho diktovat, co máš dělat

Líbí se ti, co vidíš?
Nebo je ti z toho do pláče?
Zapoj svou fantazii
A rozpoutej oheň

Poslouchej ten zvuk
Hlasu, který se rozezní
Který přivolává změny
Poslouchej ten zvuk

A moje sobecké způsoby
Jednoho dne zmizely
Když jsem poznal, že existuje i jiný způsob

Obrazy svobody
Se začínají promítat před očima
Srdce plná příslibů
Toho, co můžeme dokázat

Poslouchej ten zvuk
Hlasu, který se rozezní
Který přivolává změny
Poslouchej ten zvuk

Blbečci (nejen) na ulicích

Staly se mi v poslední době takové dva ne úplně příjemné zážitky. Respektive, jeden "jenom" nebyl příjemný, druhý pak byl vyloženě děsivý a fakt jsem se chvíli bála. Týkaly se ale oba toho samého - oslovování na ulici. První, ten mírnější, se odehrál kolem desáté večer, když jsme šly s kamarádkou do našeho oblíbeného baru, a na ulici kousek před ním jsme minuly kluka, který na nás zahlaholil na půlku Brna: "Holky, můžu vám něco říct?" Šly jsme dál, chvíli bylo trapné ticho, až kamarádka odvětila "Radši ne!". To už se ale rozhodl odpovídat i dotyčný vtipálek: "Jsem vám jen chtěl říct, že jste přesně ty prdelky, co by si je nikdo nedal!"
Druhý zážitek pak byl sice za bílého dne, ale odehrál se na chodníku, ze kterého nebylo kam utéct (z jedné strany hlavní tah u dálnice, z druhé strany husté roští) - a přede mnou banda čtyř ožralých mladých vágusů se dvěma psy. To nejslušnější, co v té chvíli zaznělo, byla hned první věta "Tak tuhle dneska vomrdám!". Držela jsem si co největší rozestup to šlo, a radši ne moc agresivně, ale dostatečně pevně, odvětila, aby se dotyčný uklidnil. Co následovalo za pokřikování, to tu radši ani psát nebudu, protože jsem slušná holka a děsí mě už jenom fakt, že jsem ta slova už někdy předtím slyšela.

Linkin Park feat. Daron Malakian - Rebellion

Když na mě včera tahle novinka vyskočila, jenom jsem se musela pousmát a říct si "kéž by tu bylo moje šestnáctileté já". Linkin Park jsem milovala už někdy od dvanácti (zejména Chestera), System Of A Down jsem přibrala o tři roky později (a Daron, jeminánku, to byla láska jako trám). Ale osud tomu chtěl, aby se tahle spolupráce odehrála až v době, kdy je mi 24 a obě skupiny už mi začaly být tak nějak putna. Respektive, SOAD si ještě občas pro radost poslechnu, Linkiny od A Thousand Suns naprosto ignoruju. Abych to vysvětlila, ani mě neštve, že změnili styl. Štve mě to, že je to NUDA. Respektive, nebývala to nuda, ale písničky z posledních pěti let jsou tak brutálně bezzubé a všechny na jedno brdo, i když se tváří barvitě, že prostě už nemám náladu dávat tomu tisící miliontou šanci. Co se týče textů i hudby, slyšela jsem to už několikrát a v lepším provedení. Proto jsem při uzření jména "Daron Malakian" zbystřila, protože to mnohé slibovalo. A můj první dojem byl následující - "Nemohl by se Daron v LP na chvíli usadit?" ("A rovnou to i zazpívat?", ale to už je zbytečně jedovatá poznámka.:D)

Viděl jsem krev
Viděl jsem zničené
Ztracené a neviděné
Chci záplavu
Chci oceán
Aby smyl mé zmatení

Nedokážu vyřešit tenhle prázdný příběh
Nedokážu napravit škodu

My jsme ti šťastní
Kteří nikdy nemuseli čelit nátlaku zbraně
My jsme ti šťastní
Imitace vzpoury

Dáváme to najevo
Nosíme barvy
Omezeni tím, co vlastníme
Nejsme jeden bez druhého
Jsme stejní
Předstíráme, že jsme tu sami

A kdesi daleko spalují jejich domy
Přímo do ksichtu škody

My jsme ti šťastní
Kteří nikdy nemuseli čelit nátlaku zbraně
My jsme ti šťastní
Imitace vzpoury

Vzpoura, vzpoura
Prohráli jsme ještě než jsme začali
Vzpoura, vzpoura
Jeden za druhým se rozpadneme

Téměř do roka zapíjení státnic vol. 2

Nebojte, nevzala jsem magisterské studium takovým hopem, že bych byla za rok hotová.:) Ale kamarádka z mého starého oboru letos státnicovala, takže jsem to vzala jako příležitost podívat se znovu na můj bývalý Ústav a zavzpomínat si. Mimochodem, dnes je to přesně rok, co jsem odstátnicovala. Když jsem včera viděla tu nervozitu, skoro jsem tam trpěla s nimi.:D Vzpomněla jsem si, jak naše komise měla půlhodinové zpoždění (včera to bylo ještě horší, kolem poledne už se to blížilo k hodině!), jak šíleně nervózní jsem kvůli tomu byla, protože už jsem se stejně nebyla schopná učit a byla jsem kvůli tomu odsouzená akorát čekat, až na mě konečně přijde řada... A stejně jako loni bylo i letos příšerné vedro, což člověku rozhodně nepřidá.
Naštěstí stejně jako loni byly i letos obě komise hodné, vlastně byly ještě hodnější než minulý rok, jelikož v době, kdy my už jsme měli mezi sebou 5 vyhozených, měli ti letošní státnicující pouze 2 oběti, a kamarádce jsem proto mohla jako první z gratulujících poklepat na záda, jaká je dobrá, že to zvládla.:) Tady trochu odbočím a trošku vás teď budu nabádat, abyste lidi ve svém okolí chválili pokaždé, když to půjde, a zejména při takových velkých příležitostech, jako jsou právě státnice. A hlavně jednou takhle chvalte i své děti - nedá se ani popsat slovy, jak moc to bolí, když vás vlastní rodina za jeden z největších výkonů vašeho života ani nepochválí ("Hm, to je fajn, žes to dala, teď se ale hlavně soustřeď na přijímačky, aby ses dostala na magistra.").
Večer jsme se pak sešly ještě s dalšími slavícími k jedné velké oslavě, která se mi, ač nebyla oborová jako ta naše, paradoxně zamlouvala víc. Nechybělo několik lahví šampaňského, korunka pro novou paní bakalářku, barevné papírové čepičky a veselá nálada. I ze mě byla na chvíli princezna s korunkou...:D

A tady pivson na oslavu - nevím, jak mu nadávají, ale je to pivo s vodkou a tabascem a dělají ho v pivnici U čápa. I když během večera dvakrát kolovalo kolem stolu, pokaždé jsem se super hereckým výkonem vyhnula tomu, abych to musela koštovat.:D Zejména poté, co jsem byla příliš aktivní a smíchala tabasco, do té doby v klidu spočívající na dně panáka, který byl v pivu ponořený, se zbytkem piva...