pátek 14. září 2018

Ignea - Queen Dies

Je to tady, dámy a pánové.:) Po opravdu dlouhém několikaměsíčním čekání vyšel nový klip od Igney a je to paráda. Miluju klipy a písně se společným konceptem, a podle toho, co skupina prozradila, čeká nás v brzké době navázání na příběh, který video představuje - otázka je, jestli v konceptu budou pokračovat klipy, album, obojí nebo něco úplně jiného.



Dávné proroctví se mi zjevilo
Že zemřít mám rukou po moci dychtícího dvojčete
Ještě tolik toho zbývá učinit, dokud jsem královna
Ať to stojí cokoliv, postavím se osudu, zvítězím

Svolejte všechna dvojčata v království a zabte je
Řežte hrdla, vyvrhávejte vnitřnosti a zastrašujte
Ať jsou varováním pro každého, kdo předstírá
Jejich duše a těla čekají na mé muže smrti

Promiň, má repliko, musíš zemřít
Pro dobro našich lidí a prosperitu naší země
Něžně tě podříznu bez náznaku ostychu
Tvou oběť já a můj národ budeme bránit

Královna umírá

sobota 8. září 2018

Nahoru dolů aneb psychické nemoci kolem nás

Po opravdu dlouhé době mě něco přimělo napsat nový článek. A nebude to ledajaký článek. Je to reakce na jiný článek, který spatřil světlo světa v létě a najdete ho TADY.
Abych vás ve zkratce uvedla do děje, odkaz vede na blog Bipolárny svet, který před rokem založila moje bývalá spolubydlící Romana poté, co jí byla diagnostikována bipolární afektivní porucha, a vřele ho doporučuji k přečtení. Ať už se s psychickou nemocí potýkáte osobně nebo ve svém okolí, nebo je to pro vás pole neprobádané a jste jenom zvědaví.
No a na tomto blogu se jednoho dne objevil článek, který byl celý věnovaný mě. Byl to šok a nemohla jsem tomu uvěřit. Kdo by proboha psal o mě, však já jsem nic zvláštního nikdy neudělala. Byla to velmi zajímavá zkušenost, že moje prostá existence může být pro někoho tak významná, že mě bude chtít pochválit před internetovým světem. Ihned mě napadlo, že by mohlo být zajímavé napsat pohled "z druhé strany" - aneb nejsem žádná dokonalá spolubydlící, jsem prostě jenom člověk, který se snaží žít tak, aby měl kolem sebe co nejvíce klidu. A zjevně se to nějakým způsobem přenáší i na ostatní.
Pokud má být ale tahle výpověď kompletní, nemůžu začít jinak než ve své vlastní rodině. Jsem totiž přesvědčená, že to můj přístup k lidem s psychickým onemocněním utvářelo měrou největší. Moje maminka, můj nejbližší člověk, kterého mám, si totiž už desítky let prochází někdy menším, někdy větším peklem deprese. Kam má paměť sahá, pamatuji si nejrůznější její epizody, kdy se zničehonic usedavě rozplakala tátovi na rameni, kdy stála v noci dlouhé minuty nad mou postelí jako duch a chytala mě za ruku, kdy se v záchvatu paniky plazila po čtyřech do koupelny... A vždy ke mě byla maximálně otevřená. Vysvětlovala mi, že je nemocná, že ta nemoc se jmenuje deprese, a že právě proto bere každý den ty léky, které má připravené na stole. Celý život tak ke mně připlouvaly různé informace o projevech psychického onemocnění a já jsem přirozeně toužila vědět víc. Moje nejoblíbenější knížky byly o drogách, PPP, depresích, schizofrenii a dalších tématech, a dlouhou dobu jsem toužila stát se psychiatričkou.
S "bipolárkou" jsem se poprvé setkala až první rok na vysoké. Tuhle diagnózu totiž měla jedna z mých spolubydlících na koleji. Jo, byla to holka svérázná, ale s její nemocí to nemělo co dělat. Prostě byla éro od přírody.:D Sice se vyskytla situace, kdy jsem jí o půlnoci držela kolem ramen a snažila se jí vysvětlit, že sebevražda není dobrý nápad, ale za to mohl především její psycho bývalý přítel.
Přes tenhle dlouhý úvod se dostáváme k mému bydlení s Romanou. Bydlely jsme spolu dva roky a od začátku to bylo bydlení... No, různé, ale rozhodně nikdy ne nudné. V základu to bylo fajn, o spolubydlení jsme měly zhruba stejnou představu a počáteční neshody jsme si rychle vyjasnily. Samozřejmě jsem si postupem času začala všímat, že to někdy vypadá, jako kdyby se mnou žily dvě Romany - jedna apatičtější, línější a pohodlnější, druhá akčnější, společenštější a hádavější. Nikdy jsem v tom ale nehledala příznak jakékoliv nemoci. Brala jsem to zkrátka tak, jak to bylo - když jsem si všimla, že má Romana zrovna "hádavější" náladu, snažila jsem se být opatrná a nevyvolávat zbytečně konflikt. Když ležela celý víkend zalezlá v pokoji, nerušila jsem jí. Ale když přišla a ptala se mě, jestli si nechci objednat pizzu a podívat se na film, neřekla jsem ne. Protože kdo by řekl ne na pizzu a film, že jo.:D
Ano, byly okamžiky, kdy to nebylo zrovna růžové. Tahle část se mi nepíše lehce, protože budu nastavovat zrcadlo sama sobě, ale říct se to musí, aby to bylo kompletní. Byly okamžiky, kdy mi to všechno přerůstalo přes hlavu. Třeba když jsem při dělání večeře nechtíc udělala hluk a dostala vynadáno, že nejsem ohleduplná, a cítila se pak ukřivděně. Nebo když se období, kdy jsem měla pocit, že nedělám nic jiného, než že myju cizí nádobí, překlopilo do období, kdy jsem byla významně upozorněna, že v dřezu je jeden neumytý talíř. Abych si zachovala nějaký zdravý přístup a vyhnula se konfliktům, které jsem považovala za zbytečné, řekla jsem si prostě, že nebudu nic řešit. Že zkrátka Romana má nějaké způsoby, které jí vyhovují, a já nemám právo jí do toho mluvit. Však jsme obě dospělé, že.
V období, které následovalo po diagnóze, i teď, když o mě Romana napsala tak hezké věci, se mi pořád s těmi pocity naštvanosti trochu špatně smiřuje. Nekřivdím jí? Nejsem nakonec já ta špatná? Nejsem jenom pokrytec, který se tváří jako Matka Tereza, a přitom si rád plivne, když může? Zas a znovu ale docházím k závěru, že je to něco, co k tomu zkrátka patří. Však bych musela být svatá, abych ani jednou jedinkrát ty negativní pocity nezažila. Žít s nemocným člověkem, ať už má dotyčný rakovinu, cukrovku, deprese nebo bipolární poruchu, je vždy náročné a do určité míry, zejména v okamžicích záchvatů, vyčerpávající. Pomohlo mi najít si svou vnitřní rovnováhu. Vždyť Romana není žádný nebezpečný blázen. Je to komunikativní hodná holka, která navíc vyznává podobné hodnoty jako já, líbí se nám podobná hudba, máme podobné zájmy... Že občas stěhuje v jedenáct večer nábytek, nahlas si zpívá, týden nevyleze z pokoje? No co už no, když to přijde, tak se s tím nějak vyrovnáme. Hlavně se z toho neposrat.
A to je asi všechno. Nenapadá mě už nic víc, co bych k tomu mohla napsat. Obecné shrnutí by asi mohlo znít tak, že není třeba dělat ze soužití s psychicky nemocným člověkem vědu. Nesnažte se ho měnit ani se nesnažte jít proti němu nebo mu dávat kázání. On ví ze všech nejlíp, co se mu děje v hlavě, a na zbytek jsou tu odborníci (a léky). Zjistěte, co mu vyhovuje a pomáhá, a buďte tu pro něj. Empatie není tak složitá věc, jak se někdy jeví.

neděle 20. května 2018

Ignea, Brno, 19. 5. 2018

Kdybych se měla v tomhle článku zaměřit čistě na vystoupení Igney, tak by to bylo hodně stručné, protože to byl asi nejkratší koncert, na jakém jsem kdy byla. A to jsem dřív hodně často chodila na koncerty jenom kvůli předskokanům. Proto tenhle článek trochu nafouknu o historku o mém setkání s Igneou, které sice nemám zdokumentované na fotkách, ale bylo parádní.:)
Už když skupina oznamovala, že se chystá na turné po Evropě, věřila jsem, že se zastaví právě v Brně. Když už nic jiného, mají tu poměrně bohatou historii koncertování stylově podobné skupiny Jinjer a Infected Rain, a obecně je Brno metalovým koncertům nakloněné. Proto pro mě účast Igney na Waiting for the Summer byla příjemným překvapením, nikoliv však zase až tak velkým.:) A zhruba měsíc před koncertem mě napadla odvážná myšlenka - vzhledem k tomu, že koncert bude přesně v den, respektive večer, kdy se koná Muzejní noc, co kdybych je pozvala na prohlídku k sobě do práce? Je to super příležitost a ráda bych své oblíbence poznala osobně a zároveň jim udělala radost... Tak jsem jednoho pozdního večera napsala zprávu na oficiální profil kapely na FB a řekla si - děj se vůle Boží. Netrvalo dlouho a přišla mi odpověď - kladná a náležitě nadšená. Takže jsem v sobotu nejen že měla tu kliku vidět Igneu konečně naživo (a taky vidět ji naživo ještě než na ně budou chodit davy lidí, protože věřte tomu, že to přijde!), ale i je všechny naživo potkat. Byli hrozně milí, uměli skvěle anglicky a bylo vidět, že se jim návštěva opravdu líbila. Helle pak na své sociální sítě nahrála tenhle krásný pochvalný příspěvek:


Celý ten zážitek pak povýšil na druhou ve chvíli, kdy jsem dorazila na Melodku, postupně jednotlivé členy potkávala a oni na mě mávali a usmívali se na mě.:D S Helle jsem si i trochu pokecala u stolku s merchem - znovu mi poděkovala za prohlídku a povídala, že plánují následující dva dny strávit v Praze a jestli jim vyjde čas, rádi by se dojeli na moje doporučení podívat i do kostnice v Kutné Hoře. Jinak jsem si koupila tričko a CD a byl to hrozně oldschool pocit mít v ruce po tak dlouhé době nové, originální CD.:D
Podle slov Helle měli začít hrát v deset, ale nakonec na ně přišla řada až o celou hodinu později. Bylo super vidět, že společně se mnou stálo pod pódiem několik dalších lidí, kteří přišli opravdu cíleně na Igneu, a taky bylo super vidět, jak kladně na ně reagují i ti, kteří je předtím neznali. Krátký set zahájila silná dvojka písní Last Chosen By You a Alexandria, hlavně první jmenovanou jsem si fakt užila - hodím vám jí na závěr článku i s překladem, abyste si tohle super dílo taky náležitě užili.:D Součástí setlistu pak byly i dvě nové písně, na které jsem ve studiové verzi už teď zvědavá. Vrcholem koncertu ale byla jednoznačně Seytanu Akbar, kterou Helle pro umocnění zážitku uvedla slovy, že je to píseň proti jakémukoliv terorismu kdekoliv na světě. Naživo její poselství vyniklo ještě několikanásobně více než z desky a snad nikdy v životě jsem si s takovou chutí nezakřičela a nezahrozila.
Jako poslední zazněla tradiční zavírací píseň Leviathan a následně jsme se pokusili vyřvat si přídavek. Skupina chvíli nejistě přešlapovala na pódiu, nakonec nám bylo od Helle vysvětleno, že bohužel přídavek zahrát nemůžou, neboť je tlačí čas a je potřeba respektovat program. Zato se prý ale s námi rádi potkají na baru. Nevím, jestli se to zdálo jenom mě, ale setlist byl opravdu kraťoučký a mám menší podezření, jestli se Ignee nestalo totéž co Slot na Topfestu a nemuseli kvůli zdržení nějakou píseň vypustit - docela mě překvapilo, že takové hity jako Alga nebo How I Hate The Night zůstaly nevyužité. Kolem a kolem je to ale asi jedno, tohle vystoupení mělo být především ochutnávkou a návnadou pro fanoušky stálé i potencionální - a jako takové naplnilo svůj účel beze zbytku.





Snažila jsem se žít pod kusem látky jako fanatik
A vdechovat nitky drahého hedvábí a drahokamy
Má bledá, sluncem nedotčená pleť
Má dost tvých dlaní a světel serailu

Trhám závoj na mém těle
Přetrhávám nadvládu
Nemohu být tvůj přítel
Když klečím jako otrok

Volám tě, můj Bahadire
Naposledy
Myslel jsi na svůj konec
Když sis mě vybral pro své potěšení?

Už nemáš čas zmáčknout tlačítko poplachu
Obě ruce máš uťaté a prýští z nich rudý déšť
Z tvých rozkazovačných úst zní němý výkřik
Jak ti chutná roubík vyrobený z mé burky?

Svatost není nic ve srovnání se svobodou
Raději bych umřela hlady, abych utekla
Radujme se z mého zrození, z mé vzrušující proměny
Zpívej se mnou a hraj mou hříšnou hru

pondělí 14. května 2018

Icon For Hire, 10. 5. 2018

Letos to budou opravdu epické narozeniny, které budu, zdá se, slavit měsíc v kuse. Ještě mě čeká koncert Igney a závod SGP (plochá dráha) na Markétě, naopak za sebou už mám koncert Icon For Hire. Pokud jste už někdy ke mě na blog zavítali, tak jste se s touhle skupinou už mnohokrát setkali, takže jejich představení zkrátka odbudu tím, že pokud vás jejich tvorba zajímá blíže, použijte youtube a google.:)
IFH tu koncertovali už před čtyřmi roky jako předskokani Hollywood Undead. Tehdy jsem nejdřív měla v plánu jet, ale pak jsem si to rozmyslela. Jednak proto, že jsem tehdy shodou okolností neustále dávala nechutné peníze za koncerty jenom proto, abych se po předskokanovi otočila na patě a odešla, druhak proto, že jsem očekávala, že nebude trvat moc dlouho a IFH určitě přijedou na samostatný koncert. Dlouho to pak vypadalo, že jsem se šeredně přepočítala a nepřijedou už vůbec, takže jsem si akorát tak mohla nadávat, jak jsem blbá. A proto jakmile jsem na začátku letošního roku zaregistrovala, že mají v plánu koncert v Praze - a považte, jenom den po mých narozeninách! - nebylo o čem přemýšlet.
Koncert se odehrál v miniklubu Café V Lese a byla to těžce undergroundová záležitost.:D Uvědomila jsem si, že po všech těch snahách proboxovat se co nejblíže na Linkin Park a Green Day, přeprat fanoušky Kabátu, abych si užila Slot, snažit se přežít v první řadě na Offspring a tak dále, je pro mě prostor malého klubu obrovský nezvyk. Kam mám jít a kdy tam mám vůbec jít? Uvidím vůbec něco, když přijdu pozdě? Nakonec se stejně všechno opět vyvrbilo tak, že jsem skončila napůl v první, napůl ve druhé řadě. A když jsem viděla, co Shawn prováděl borcům, kteří stáli přede mnou, asi jsem docela ráda, že jsem v té první řadě nebyla...:D
Předskokanky si říkaly Riot Child a jak mě jejich tvorba na youtube až tolik nezaujala, naživo to byla docela slušná zábava. Hudba byla nápaditá, obě holky super sympatické a hlavně i publikum skvěle reagovalo. Zkrátka kdyby se někde vyučovalo, jak má vypadat vystoupení předskokanů, tak prosím pěkně přesně takhle.:)
Konečně se dostávám k vystoupení samotných IFH, a když si to tak zpětně sumíruju, je překvapivé, že i přes dvě celkem zásadní vady na kráse to kolem a kolem považuju za jeden z nejlepších koncertů, na kterém jsem kdy byla - hlavně díky atmosféře, která se v klubu okamžitě vytvořila. Ale jaké že jsou ty chybky? Předně byl tenhle prostor pro IFH opravdu katastrofálně malý. Dávno to není žádná garážová kapela, mají za sebou tři úspěšná alba, nepočítaně koncertů (včetně velkých pódií) a řady jejich oddaných fanoušků jsou opravdu početné. I když je Café V Lese velmi sympatický koncertní prostor, takovéhle kapele zkrátka stačit nemohl. A možná i z toho vychází druhá věc (anebo je to tím, že jsem blbě stála, těžko říct) - téměř polovinu koncertu jsem slyšela velké h... kulové. Což mi nikterak nevadilo, písničky znám nazpaměť, ale když ze změti nástrojů a hlasů nebylo slyšet opravdu lautr nic, tak jsem si místy spíš připadala jak na pravém industriálním undergroundu.
Jak už jsem ale naznačila, to, co celý večer určovalo, byla atmosféra. Díky komunikaci ze strany Ariel (možná že Shawn se taky projevoval, ale mě zkrátka utkvělo hlavně jeho laškování s kluky v první řadě :D ) si člověk připadal, jako že je vlastně na jednom velkém shromáždění internetových kamarádů a zámých, se kterými si přišel popovídat o životě a vydovádět se o volném večeru. Koncert byl i dobře rozvržený tak, aby se publikum hned od začátku dostalo do varu, pak se trochu zklidnilo a vydechlo si v prostřední části a na závěr se pokusilo celý prostor zbourat. Čím víc se blížil konec, tím větší to byl punk.:D
Uzavřela bych to jednou historkou, kterou jsem pojmenovala jako "nejdojemnější trapas", který se mi kdy povedl. Ještě nikdy se mi nestalo, abych se na koncertě rozbrečela, ale tady se to stalo - ve chvíli, kdy Ariel začala oznamovat, že zazní píseň od interpreta, kterého jistě všichni známe a který nás všechny velmi ovlivnil, nemusela ani dodávat, že jsme jej minulé léto ztratili, a že píseň se jmenuje Numb. Už ve chvíli, kdy jsem lovila, stejně jako všichni okolo, telefon, abych rozsvítila (a vzpomněla jsem si u toho na koncert LP v Praze, kdy nás taktéž o rozsvícení telefonů poprosil Mike u písně Leave Out All The Rest), jsem si uvědomovala, jak mě Chesterův odchod pořád hrozně bolí. U prvních slov už jsem začala brečet jak nevyrovnaná puberťačka a zbytek písně jsem strávila utíráním slz. Zaregistrovala jsem, že se na mě občas někdo podíval, včetně IFH z pódia, a zaregistrovala jsem i pár úsměvů, tak jsem si říkala - no jo, jen se na ní podívejte, jak jí to dostalo... Až když jsem telefon uklízela, uvědomila jsem si, že jsem celému sálu dávala na odiv fotku polonahého Jensena Acklese na tapetě mého telefonu.:D
Jako vždy, ani na tomhle koncertě jsem nefotila, takže místo toho posílám jedno video z youtube.:)

pondělí 18. prosince 2017

Jak jsme slavili Vánoce o týden dřív

Dlouho jsem nemohla přijít na to, o čem by měl letos být vánoční článek a už jsem se tak nějak smiřovala s tím, že žádný nebude... Až včera konečně přišel ten okamžik, o kterém stojí za to napsat.:)
Ten nápad se vlastně rodil postupně a nakonec skončil někde úplně jinde, než kde byl původně plánován. Moje spolubydlící pochází ze Slovenska a navíc se bude za měsíc po dvou letech stěhovat, rozhodly jsme se proto, že bychom mohly letos na Vánoce na okamžik obnovit federaci a udělat si česko-slovenský vánoční večer s kapustnicou, salátem, kaprem a zkrátka vším, co k tomu patří. Pak jsem se na 3. adventní neděli dohodla s kamarádkou, že přijede na návštěvu a zůstane přes noc. Když jsem to spolubydlící oznamovala, napadlo mě - pojďme tu večeři přichystat pro ni jako překvapení. Kamarádka totiž nikdy Vánoce pořádně neslavila, nemá s kým. Spolubydlící mi tenhle nápad nadšeně odkývala s tím, že by pozvala ještě některé další lidi, ať se nás u stolu sejde hodně. Nakonec jsme se sešli ve čtyřech a později dorazil pátý, ale to jen tak na okraj...
Nejprve bylo v plánu udělat tradiční vánoční menu, ale pak spolubydlící správně podotkla, že my, které Vánoce budeme slavit s rodinou, bychom si tím mohly zkazit štědrovečerní večeři, když bychom se salátem a rybou napráskly o týden dřív. Takže jsme vymyslely náhradní menu, které ale bylo dobré jako blázen a přitom jednoduché jako facka.


Na talířku vidíte lososa pečeného na bylinkovém másle, jako příloha bramborová kaše s kokosovým mlékem a "řecký" bramborový salát - brambory, kopr, červená cibule, olivy, nic víc, nic míň. Jako zákusek jsme měli créme brulée, ale ten už se nevešel do záběru.:D
Jak jsme tak společně vařily a připravovaly, uvědomily jsme si, že ve čtyřech se do naší malé kuchyně asi nevejdeme. Přenesly jsme proto stůl ke mě do pokoje a rozložily ho. A když už jsme byly v těch přesunech - proč rovnou nepřesunout i stromeček a svátečně neprostřít? (Tedy, svátečně... Ubrusy jaksi nevedeme, takže místo něj musela posloužit stará arafatka...)


Došlo i na pouštění koled a rozdělování dárků... Zkrátka se nám ta sváteční večeře zvrhla v naprosto regulérní oslavu Vánoc s týdenním předstihem. Všichni jsme si moc pochutnali, dárky také měly úspěch... Můžu s klidným svědomím říct, že se mi letos opravdu povedlo mít druhé Vánoce.:D A zároveň to byl i dobrý skutek - uspořádat příjemný vánoční večer pro někoho, kdo neměl v životě takové štěstí a nikdy opravdu pěkné a klidné Vánoce nezažil. Tak až budete příště přemýšlet nad drahými nebo originálními dárky, mějte na paměti, že ty nejlepší nápady jsou často na dosah ruky.;)

neděle 24. září 2017

TO... Aneb wow, konečně slušně natočený horor!

Velmi mě překvapilo, jaký problém bylo sehnat někoho, kdo se mnou půjde na To do kina. Ne že bych měla problém chodit do kina sama, vlastně tam chodím sama poměrně často, ale přišlo mi zvláštní, že jít do kina na To se lidi bránili stejně urputně, jako když jsem je přemlouvala na Captain America. Že by jim Steve a Pennywise přišli stejně hrozní? :D No každopádně se nakonec zadařilo, když mě do kina pozvala kamarádka s přítelem. Asi zkusím příště zvát rovnou kluky, když se holky bez mužné ochrany bojí... A je pravda, že jsem si už někdy v půlce filmu připadala jako hrdinná superžena, která seděla v sedadle a tetelila se blahem, jak je to krásně natočené, zatímco okolo mě slečny pištěly a snažily se zmizet svým partnerům pod mikinou. Ale abych si tu nehonila tričko neprávem, dvě scény mě přece jenom dostaly natolik, že jsem si jenom přála vsáknout se do sedačky a zmizet. První byla naháněčka po archivu - už před deseti lety mě děsil bezhlavý jezdec z Ospalé Díry, druhá byla scéna, kdy Pennywise dostane Beverly - ano, přitom je to ta scéna, která byla v traileru, takže jsem jí sakra mohla čekat!
Abych mohla pořádně vystihnout, proč jsem ale jinak byla nadšená, je potřeba vylíčit problém, který mám se současnou hororovou produkcí. Drtivá většina filmů z poslední doby je totiž vystavěná na tom, že na vás někdo nebo něco udělá BAF!!!, vy zjistíte, že to byl jenom letící holub, tak to rozdýcháte, vzápětí BAF!!!, děsivý průvan. Pět minut oddych, následuje BAF!!! ve formě zvonícího souseda a než se takhle dobafáte ke konci, jste už tak otupělí, že je vám nějaký ten emzák nebo zombie vlastně úplně egál. Filmy totiž nestaví děsivost na ději, ale na tupých lekačkách. V novém Tu jsou sice lekačky taky a je jich víc, než jsem podle reakcí čekala, ale rozhodně mají daleko do toho, aby byly tupé. Už jenom proto, že mají v ději logiku a vychází z nějakého celkového konceptu a myšlenky díla. Je to vlastně podobné jako se sexem - také se cpe všude, ale je opravdu všude pro děj nezbytné, aby tam byl? A pokud tam není pro děj, ale jenom na okrasu, nebylo by prostě jednodušší pustit si porno?
Když už byla řeč o lekačkách, musím vyzdvihnout další věc, která se mi na tomhle filmu líbila - že se z toho tvůrci tzv. nepodělali a všechny nechutnosti, necudnosti, nepatřičnosti atd. do diváků naprali se vší parádou. Bylo to patrné už u první scény - říkala jsem si "Hmmm, poměrně brutální smrt sedmiletého dítěte hned v první scéně, to není věc, které by filmový mainstream zrovna holdoval, jakpak si s tím asi tvůrci poradí?". No jak by. Tak, jak to leží a běží, s hromadou krve a dětského pláče. Někteří scénu Georgieho smrti označují za zbytečný overkill, já to beru jako jasný signál na úvod, co se na nás asi tak chystá.
Závěrem už jenom zmíním věc, na které se shodne spousta lidí, a proto jí nebudu sáhodlouze rozebírat, jenom konstatuji, že sebrat tolik uvěřitelných dětských herců, za to tvůrcům opravdu tleskám a klaním se. A co se mé nové crush, Billa Skarsgårda týče, rozhodně doporučuji následující klipy, kde vypráví, jak se dostával do role a jak krásně zužitkoval to, s čím kdysi pro zábavu týral mladšího sourozence.




pátek 21. července 2017

Morning After

Tak už i naše generace má svou velkou rockovou hvězdu, která spáchala sebevraždu. Včera se to rozhodl zabalit Chester z Linkin Park. Člověk, který hudebně ovlivnil bez nadsázky miliony lidí po celém světě (včetně spousty aktivně hrajících kapel) a nezanedbatelnému množství z nich pomohl překonávat nejrůznější těžká životní období. Do téhle kategorie se řadím i já a je mi neuvěřitelně smutno z toho, že člověk, který mi skrze svou hudbu dokázal dát tolik síly, neměl sám dost sil na to, aby se postavil vlastním démonům. Jelikož mám ale v blízké rodině člověka trpícího depresí, vím moc dobře, co všechno tahle nemoc dokáže. Dost lidí mu například vyčítá, jak mohl na světě nechat samotné své děti. Co když ale vůči dětem cítíte obrovské výčitky svědomí, že jste je vůbec zplodili do světa, který tolik nenávidíte? Někdo, kdo si tímhle neprošel, asi nedokáže plně pochopit, proč se říká, že deprese je rakovina duše.
Mě bylo 10, když jsem Linkin Park objevila. Žádná láska na první pohled to ale rozhodně nebyla - jako první jsem totiž v televizi viděla Crawling a žádný dobrý dojem to na mě neudělalo. Moc uřvané, moc depresivní... Pak ale vyšlo In The End a všechno se obrátila vzhůru nohama. Pamatuju si, že jeden můj spolužák (byla jsem tehdy v 6. třídě) měl Hybrid Theory přehrané na kazetě a chránil ji jako oko v hlavě, protože to bylo album, které v té době chtěl prostě každý. Vykšeftovala jsem s ním tehdy zápůjčku výměnou za plakát LP z Brava a videokazetu, na které jsem měla nahrané některé jejich klipy.


Tehdy jsem si ale přehrála jenom Papercut a In The End s tím, že zbytek mě zase až tak nezajímá. Celé Hybrid Theory jsem tak slyšela o něco později, když jsem byla na návštěvě u příbuzných a spala v pokoji mé starší sestřenice, která zrovna tehdy nebyla doma. Dodnes si pamatuju, jak jsem seděla v potemnělém pokoji na posteli, zírala do zdi a vznášela se v neuvěřitelných světech. Při A Place For My Head mi doslova naskakovala husí kůže. Jako kdyby ta hudba šla přímo ze mě, jako kdyby někdo věděl naprosto přesně, co chci a potřebuju slyšet... Dlouho jsem měla nepříjemné pocity z Pushing Me Away prostě jenom proto, že byla na albu poslední a já si přála, aby to ještě nekončilo.


Ke 14. narozeninám jsem dostala album Meteora a moje láska k LP tím byla nadobro zpečetěna. Právě z tohoto alba je moje asi vůbec nejoblíbenější písnička - Figure.09.


Linkin Park ovládli každý kousek mého života. Období na druhém stupni základky bylo v mém životě zatím to vůbec nejhorší - 4 roky prakticky nepřetržité šikany, žádní kamarádi... Což myslím doslova, první kamarádku jsem si našla až v osmé třídě, do té doby jsem opravdu s nikým nekamarádila. Respektive spíš se nikdo nekamarádil se mnou. Místo toho jsem denně musela snášet naschvály, nadávky ve stylu "Proč už se sakra nezabiješ, kdo se na ten tvůj ksicht má pořád koukat!"... Jediná moje záchrana byly vnitřní světy, které jsem si vytvořila, abych aspoň občas mohla utéct. Zejména jeden svět, ve kterém Linkin Park a jmenovitě Chester sehráli obrovskou roli a který je se mnou dodnes. Právě proto mám pocit, že Chester nezemřel. Ve světě "za televizí" žije pořád, stejně jako všichni ostatní.
Vlastně si zpětně myslím, že hudba Linkin Park a Chesterův velice sugestivní hudební projev byly jedním z klíčových faktorů, proč jsem své emoce a strachy projevovala zdravými způsoby a nikdy jsem je nevztáhla na sebe ve formě sebepoškozování - ne že by na to nebyly myšlenky...


Linkin Park byli mojí nejoblíbenější skupinou až do roku 2008, kdy je na trůnu vystřídali Slot. Na ono vrcholné období mám několik památek - především obrovské množství povídek (kdybych se za ně zpětně tolik nestyděla, klidně bych se o ně podělila :D) a taky mojí fanouškovskou knihu, kde mám hromady nejrůznějších výstřižků a úlovek nejcennější - lístek z koncertu v Praze v rámci turné k Minutes To Midnight. Nejen, že jsem LP viděla naživo, ale viděla jsem je naživo v období, kdy jsem je nejvíce milovala. Co může fanoušek chtít víc?


Fanouškovsky jsem se s LP rozešla po vydání A Thousand Suns. Ani ne tak kvůli nové hudbě - naprosto respektuju právo hudebníků na vývoj - jako spíš kvůli jejich postojům, které začali zaujímat. Jednak jejich příklon k politicky a environmentálně angažované hudbě pro mě coby fanouška kapel, které se těmito tématy zabývají dlouhodobě a hluboko, zněl poněkud tragicky mělce, no a pak taky kvůli jejich skrytému-ne-moc-skrytému nadávání fanouškům. I'm not the same person telling you to forfeit the game... Try to catch up, motherfucker! S každým dalším albem už pak LP jenom dokola obhajovali sami sebe, a to také moc dobře nepůsobí. Nejsou jedinou kapelou, která musí žít s megaúspěšným albem za zády. A taky čím víc se do hovna rýpe, tím víc smrdí.


Přesto jsem je nikdy nepustila ze zřetele. Jejich hudba ve mě pořád rezonuje, a není to nostalgie, je to pořád to něco, co mě k nim před tolika lety přitáhlo. Například se mi velmi líbila jejich spolupráce s Daronem Malakianem - vyjít Rebellion v roce 2006, asi bych sebou na místě švihla blahem. Moc se mi líbila (a dodnes líbí) i Lost In The Echo - i když si vybavuju, že když jsem jí poprvé slyšela, tak jsem si říkala, že ti noví Fort Minor zní nějak hodně dobře...:D


Z toho, co jsem zatím napsala, si asi dovedete představit, jak jsem se tvářila na One More Light. Klip k Heavy se mi sice opravdu moc líbí (nádherně odkazuje k jednomu z mých světů, opět musím říct, že kdyby klip, ve kterém Chester sám na sebe řve, natočili o 10 let dříve, byla bych nadšená), ale hudba mě prostě absolutně neoslovila. A to přitom pop poslouchám poměrně ráda a často. Ano, stojím si za tím i po tom, co se stalo. Jen mě zpětně trochu mrzí, že jsem si všimla, že se Chester chová divně, ale protože jsem předpokládala, že to souvisí s celkově občas divným postojem LP vůči fanouškům, který jsem už zmiňovala, přešla jsem to jedním jízlivým komentářem. Možná to ale mělo daleko hlubší kořeny.


Chesterův odchod mě hodně zasáhl, ale překvapivě ne tolik, jako mě zasáhl odchod Nickyho Haydena. Na rozdíl od Nickyho, Chester si tenhle konec vybral. Proto jenom doufám, že nalezl to, co hledal, a že aspoň po smrti získal klid, který během života neměl.