Morning After

Tak už i naše generace má svou velkou rockovou hvězdu, která spáchala sebevraždu. Včera se to rozhodl zabalit Chester z Linkin Park. Člověk, který hudebně ovlivnil bez nadsázky miliony lidí po celém světě (včetně spousty aktivně hrajících kapel) a nezanedbatelnému množství z nich pomohl překonávat nejrůznější těžká životní období. Do téhle kategorie se řadím i já a je mi neuvěřitelně smutno z toho, že člověk, který mi skrze svou hudbu dokázal dát tolik síly, neměl sám dost sil na to, aby se postavil vlastním démonům. Jelikož mám ale v blízké rodině člověka trpícího depresí, vím moc dobře, co všechno tahle nemoc dokáže. Dost lidí mu například vyčítá, jak mohl na světě nechat samotné své děti. Co když ale vůči dětem cítíte obrovské výčitky svědomí, že jste je vůbec zplodili do světa, který tolik nenávidíte? Někdo, kdo si tímhle neprošel, asi nedokáže plně pochopit, proč se říká, že deprese je rakovina duše.
Mě bylo 10, když jsem Linkin Park objevila. Žádná láska na první pohled to ale rozhodně nebyla - jako první jsem totiž v televizi viděla Crawling a žádný dobrý dojem to na mě neudělalo. Moc uřvané, moc depresivní... Pak ale vyšlo In The End a všechno se obrátila vzhůru nohama. Pamatuju si, že jeden můj spolužák (byla jsem tehdy v 6. třídě) měl Hybrid Theory přehrané na kazetě a chránil ji jako oko v hlavě, protože to bylo album, které v té době chtěl prostě každý. Vykšeftovala jsem s ním tehdy zápůjčku výměnou za plakát LP z Brava a videokazetu, na které jsem měla nahrané některé jejich klipy.

Tehdy jsem si ale přehrála jenom Papercut a In The End s tím, že zbytek mě zase až tak nezajímá. Celé Hybrid Theory jsem tak slyšela o něco později, když jsem byla na návštěvě u příbuzných a spala v pokoji mé starší sestřenice, která zrovna tehdy nebyla doma. Dodnes si pamatuju, jak jsem seděla v potemnělém pokoji na posteli, zírala do zdi a vznášela se v neuvěřitelných světech. Při A Place For My Head mi doslova naskakovala husí kůže. Jako kdyby ta hudba šla přímo ze mě, jako kdyby někdo věděl naprosto přesně, co chci a potřebuju slyšet... Dlouho jsem měla nepříjemné pocity z Pushing Me Away prostě jenom proto, že byla na albu poslední a já si přála, aby to ještě nekončilo.

Ke 14. narozeninám jsem dostala album Meteora a moje láska k LP tím byla nadobro zpečetěna. Právě z tohoto alba je moje asi vůbec nejoblíbenější písnička - Figure.09.

Linkin Park ovládli každý kousek mého života. Období na druhém stupni základky bylo v mém životě zatím to vůbec nejhorší - 4 roky prakticky nepřetržité šikany, žádní kamarádi... Což myslím doslova, první kamarádku jsem si našla až v osmé třídě, do té doby jsem opravdu s nikým nekamarádila. Respektive spíš se nikdo nekamarádil se mnou. Místo toho jsem denně musela snášet naschvály, nadávky ve stylu "Proč už se sakra nezabiješ, kdo se na ten tvůj ksicht má pořád koukat!"... Jediná moje záchrana byly vnitřní světy, které jsem si vytvořila, abych aspoň občas mohla utéct. Zejména jeden svět, ve kterém Linkin Park a jmenovitě Chester sehráli obrovskou roli a který je se mnou dodnes. Právě proto mám pocit, že Chester nezemřel. Ve světě "za televizí" žije pořád, stejně jako všichni ostatní.
Vlastně si zpětně myslím, že hudba Linkin Park a Chesterův velice sugestivní hudební projev byly jedním z klíčových faktorů, proč jsem své emoce a strachy projevovala zdravými způsoby a nikdy jsem je nevztáhla na sebe ve formě sebepoškozování - ne že by na to nebyly myšlenky...

Linkin Park byli mojí nejoblíbenější skupinou až do roku 2008, kdy je na trůnu vystřídali Slot. Na ono vrcholné období mám několik památek - především obrovské množství povídek (kdybych se za ně zpětně tolik nestyděla, klidně bych se o ně podělila :D) a taky mojí fanouškovskou knihu, kde mám hromady nejrůznějších výstřižků a úlovek nejcennější - lístek z koncertu v Praze v rámci turné k Minutes To Midnight. Nejen, že jsem LP viděla naživo, ale viděla jsem je naživo v období, kdy jsem je nejvíce milovala. Co může fanoušek chtít víc?

Fanouškovsky jsem se s LP rozešla po vydání A Thousand Suns. Ani ne tak kvůli nové hudbě - naprosto respektuju právo hudebníků na vývoj - jako spíš kvůli jejich postojům, které začali zaujímat. Jednak jejich příklon k politicky a environmentálně angažované hudbě pro mě coby fanouška kapel, které se těmito tématy zabývají dlouhodobě a hluboko, zněl poněkud tragicky mělce, no a pak taky kvůli jejich skrytému-ne-moc-skrytému nadávání fanouškům. I'm not the same person telling you to forfeit the game... Try to catch up, motherfucker! S každým dalším albem už pak LP jenom dokola obhajovali sami sebe, a to také moc dobře nepůsobí. Nejsou jedinou kapelou, která musí žít s megaúspěšným albem za zády. A taky čím víc se do hovna rýpe, tím víc smrdí.

Přesto jsem je nikdy nepustila ze zřetele. Jejich hudba ve mě pořád rezonuje, a není to nostalgie, je to pořád to něco, co mě k nim před tolika lety přitáhlo. Například se mi velmi líbila jejich spolupráce s Daronem Malakianem - vyjít Rebellion v roce 2006, asi bych sebou na místě švihla blahem. Moc se mi líbila (a dodnes líbí) i Lost In The Echo - i když si vybavuju, že když jsem jí poprvé slyšela, tak jsem si říkala, že ti noví Fort Minor zní nějak hodně dobře...:D

Z toho, co jsem zatím napsala, si asi dovedete představit, jak jsem se tvářila na One More Light. Klip k Heavy se mi sice opravdu moc líbí (nádherně odkazuje k jednomu z mých světů, opět musím říct, že kdyby klip, ve kterém Chester sám na sebe řve, natočili o 10 let dříve, byla bych nadšená), ale hudba mě prostě absolutně neoslovila. A to přitom pop poslouchám poměrně ráda a často. Ano, stojím si za tím i po tom, co se stalo. Jen mě zpětně trochu mrzí, že jsem si všimla, že se Chester chová divně, ale protože jsem předpokládala, že to souvisí s celkově občas divným postojem LP vůči fanouškům, který jsem už zmiňovala, přešla jsem to jedním jízlivým komentářem. Možná to ale mělo daleko hlubší kořeny.

Chesterův odchod mě hodně zasáhl, ale překvapivě ne tolik, jako mě zasáhl odchod Nickyho Haydena. Na rozdíl od Nickyho, Chester si tenhle konec vybral. Proto jenom doufám, že nalezl to, co hledal, a že aspoň po smrti získal klid, který během života neměl.

Topfest aneb zkouška trpělivosti č. 2

V sobotu jsem po víceméně probdělé noci vstávala značně rozlámaná, ale rozhodla jsem si žádné nepříjemnosti nepřipouštět. Měla jsem spoustu věcí, na které jsem se mohla těšit, a jednou z nich byly palačinky k snídani. Vůbec palačinky byly po celou dobu festivalu naši nejlepší kamarádi.:D Ráno ale také přišla studená sprcha v podobě oznamu, že Black Stage se zprovozňovat nebude a opět se proto mění celý program. Já chápu, že to asi lépe zařídit nešlo, ale dát neznámou ruskou kapelu mezi Karla Gotta a Kabát, to byl opravdu geniální nápad... Navíc Slot tím pádem měli začít hrát o 3 hodiny později, než bylo původně plánováno, a tím pádem se dalo předpokládat, že se bude hýbat i s časem srazu, který jsme měli domluvený. Blahořečila jsem svému rozhodnutí vzít si sebou tablet, bez něj bych byla asi opravdu nahraná, jelikož jsme s IDm ohledně srazu komunikovali přes zprávy na FB. (Ano, kdo to ještě nevíte, mám telefon, který pamatuje dinosaury a nemá použitelný internet.)
Ještě před polednem jsme vyrazily s Katkou do města, abychom se dočkaly té slibované sprchy - a opět díky mé blbosti jsme se zvládly poměrně úspěšně ztratit. Spolehla jsem se totiž na to, že podle mapy stačí najít první ulici za letištěm, která povede kolem baráků, tou jít stále rovně, dojít k řece a pak už najdeme kýžený hotel bez problému. Ulici jsme sice našly, ale zjevně to nebyla ta správná. Naštěstí jsme měly dostatečný předstih, takže na místo jsme došly téměř přesně na čas. Kira a Ruben na nás dokonce byli natolik hodní, že nás pak zpátky odvezli autem, takže ta anabáze přes celé Piešťany za to stála.:D
Zpátky v areálu jsem si došla koupit nové Slotí triko (letos to byla tedy dost bída, co se týče jejich merche, nelíbilo se mi skoro nic, ale chtěla jsem podpořit kapelu), převlékla se a utíkala na první fanouškovský sraz, který se konal ve dvě hodiny. Účast byla sice skromná, ale pořád větší, než jsem čekala.:D Domluvili jsme se, že se potkáme pod pódiem v průběhu vystoupení Amy Macdonald, naivně jsem si myslela, že by nám to mohlo stačit na to, aby se aspoň někteří z nás dostali do první řady...

...kdeže. Já vím, že Kabát je u nás a na Slovensku hodně velký pojem, ale fakt jsem měla místama pocit, že přijeli Rolling Stones. Anebo že Beatles vytáhli z hrobu své mrtvé členy a rozjeli se na nové turné. Zkrátka, v 16:30, tedy nějakých skoro 6 hodin před začátkem vystoupení Kabátu, byla kompletně celá první řada plná jejich fanoušků a neprocpala by se už ani myš. Rozhodli jsme se ale držet druhou řadu s tím, že ono to nějak třeba půjde - paní, které stály přede mnou, dokonce mě a kamarádce slíbily, že se s námi na Slot prohodí. Jenže to by se proti našemu plánu nesměl postavit Karel Gott...
Jakmile dohrála Amy Macdonald (mimochodem to bylo velmi sympatické vystoupení), přišli sekuriťáci a k šoku všech nás začali vyhazovat ze stanu ven. Maestro totiž potřeboval pokropit plochu stanu, aby se neprášilo a dobře se mu zpívalo. Mohli jsme na to zírat sebevíc, ale to bylo tak vše, co jsme s tím mohli dělat - takže jsme naše místa museli opustit a následně si o jejich znovuzískání dát sprint s ostatními. Kdyby šlo jen o ten sprint, ale lidé, kteří přišli později, tuhle situaci vzali jako šanci procpat se blíž, takže z celkem pohodově rozestavěného davu se stala jedna obrovská tlačenice, kde chvílemi nikdo nevěděl, kde je sever. No ale - co by člověk pro milovaného interpreta nevytrpěl. Taková pěkná třešínka na dortu pak bylo to, že prvních 40 minut vystoupení Karla Gotta proběhlo jaksi bez Karla Gotta. Místo něj na pódiu zpívali Petr Kolář a Ilona Csáková, druhá jmenovaná musím podotknout, že byla o trochu stravitelnější. Gott sám pak snad třikrát nebo čtyřikrát přidával, takže z pódia slezl ve chvíli, kdy měli začínat hrát Slot. Nic proti ničemu, atmosféra byla skvělá a lidi si to užívali, ale mě už začínalo být lehce těsno.:D

(Na fotce mě hledejte vedle luxusně se tvářící Marty uprostřed. Fotka vznikla tuším při části Ilony Csákové a ten výraz je velmi výstižný.:D)
Zdálo se to nekonečné, ale nakonec jsme se Slot přece jen dočkali. Bohužel tedy ze druhé řady, protože v nastalé tlačenici nám si s námi slíbená místa odmítli prohodit a já se vlastně nakonec ani nedivím... Ale těsně před začátkem koncertu se mi přece jen podařilo dostat se do první řady díky tomu, že hoši přede mnou to nakonec úplně vzdali. Juch! :D

Slot byli stejně boží jako před rokem a možná ještě o kus lepší - hlavně proto, že zahráli nejenom Tuda, Gde Nebo, kterou zahráli tak rychle, že jsem ani nestihla vytáhnout Martou připravený nápis, na kterém jsme je žádali, aby právě tuhle songu zahráli, ale dokonce zazněli i Tri Sestry, které jsem vůbec nečekala, a při kterých, přiznám se, jsem měla malilinko na krajíčku. "Ozval se křik a pláč, někdo umírá - byl mu naznačen poslední den. Ale osud znovu hraje marš Němce Mendelsona na bubny revolveru, v něm má přesně tři náboje - Lásku, Naději a Víru..."
...a taky se na mě celou dobu Tydýt tak krásně usmíval...:D
Když Slot dohráli, měli jsme tak akorát čas dojít se občerstvit a přesunout se k VIP vstupu, kde byl domluvený sraz. Nechybělo ale mnoho, a sraz, kvůli kterému jsme se všichni na Topfest tolik těšili, se neodehrál - bohužel jsme se s IDm špatně pochopili, a zatímco on myslel vstup zvenčí, u parkoviště, já myslela vstup vedoucí do areálu. Slot vylezli z VIP zóny navíc chviličku předtím, než jsme dorazili, a potkali malou skupinku fanoušků, kterým jsem o srazu říkala už v rámci festivalu, a celkem logicky se domnívali, že to je všechno. ID i Cache to později okomentovali slovy, že si říkali, že to je teda sraz na dvě věci...:D Čekali jsme dlouho, předlouho, nechali se totálně přehlédnout Nookie a jejím přítelem :D, ale naštěstí pak se z VIP zóny vynořil Cache a jeden z techniků Slot, jehož jméno bohužel neznám, a těm už jsme se vecpali do zorného pole natolik, že nás přehlédnout nemohli.:D Nastal kolotoč podepisování, focení, kecání... A bylo to strašně super. Na chudince Nookie bylo vidět, že byla hodně unavená, takže toho moc nenamluvila, ale ochotně pózovala a fotila se, Nikita se zase hrozně roztomile snažil domluvit hodně lámanou angličtinou... Zjistila jsem, že zatímco Cache, Nikita a Ghost jsou naprosto objímací, Nookie a ID jsou zase opak. Ale i tak máme velmi veselé fotky.:))
Pro mě osobně byl absolutním vrcholem srazu rozhovor s Cachem. Byl hrozně ukecaný, zábavný, povídali jsme si o kapelách, které na Topfestu hrály (pochválili jsme Skindred a lehce pomluvili Kabát :D), ukazoval mi nějaké fotky, které pořídil... A pak přišla Katya a násilím ho odtáhla, že už musejí jít.:D
Zbytek už asi ani rozepisovat nemusím. To hlavní bylo splněno i řečeno. Zkouškou trpělivosti jsem prošla a byla jsem za ní královsky odměněna.:)

Topfest aneb zkouška trpělivosti č. 1

Tak mám za sebou další Topfest a mám pocit, že tenhle článek bude muset být na dva díly, protože jeden by byl extrémně dlouhý... Nicméně pro začátek stručně řečeno, až na pasáže se Slot byl Topfest jedna kupící se řada průserů a jestli by mě tam mělo něco dostat příští rok, budu muset udělat velkou řadu změn.
První změna by byla, že si pronajmu hotelový pokoj. Asi vám teď budu znít trochu rozmazleně, ale na to, abych se válela dva dny někde ve stanu mezi mravencema, jsem už fakt stará. Věděla jsem to, už když jsem lístky na Topfest kupovala, a byla to věc, které jsem se nejvíce obávala. Nepohodlné spaní, málo prostoru, ožralí idioti všude okolo, nonstop hluk 24 hodin v kuse... Jo, nemám festivaly ráda a nikdy jsem neměla. Aspoň, že Topfest je relativně malý, představa, jak Slot hrají někde na Rock for People, se mi dělá lehce nevolno.:D
Povedlo se mi nicméně mě a kamarádce, která se mnou jela, zajistit na druhý den festivalu možnost osprchovat se, jelikož na Slot dorazilo několik fanoušků ze zahraničí (včetně jednoho z USA) a dva z nich byli tak hodní, že nás nechali použít sprchu v jejich hotelovém pokoji. Právě i proto, že jsem viděla, jak opravdu luxusně ten pokoj vypadal, si říkám, že přenocovat tam jednu noc by mě finančně nezabilo...
No abych se vrátila na začátek. Měli jsme štěstí, že kamarádce se zase pro změnu podařilo dohodnout nám tam i zpátky odvoz, takže odpadla část cestování veřejnou dopravou a strach, že to dopadne jako loni a já se kvůli zácpám na dálnici na dvě a půl hodiny někde zaseknu. Sice jsme se na hodinu a půl zasekli v Bratislavě i tak, ale to už je jiný příběh...:D Měly jsme aspoň dost prostoru se pořádně najíst (ve skvělé pizzerii Basilico). Těm zácpám jsme se nakonec také nevyhnuli, přece jen byl pátek a začátek prázdnin, ale jak jsem tak viděla kolony na dalších sjezdech a nájezdech, mohly jsme na tom být daleko hůř.
Po příjezdu do Piešťan nás čekalo první z těch větších nemilých překvapení, a to byla zavřená hlavní Black Stage a v důsledku toho upravený program. Aneb jak vyhodit 15 euro do záchoda, protože v pátek jsme na Topfest jely jenom z toho důvodu, že kamarádka chtěla vidět Gogol Bordello. Než jsme postavily stan (pravidlo číslo jedna - stan vždycky postavit jako první!) a zorientovaly se, co se to teda děje, měli Gogol Bordello prakticky celé vystoupení za sebou. A to jsem ještě netušila, co za bombu přijde v sobotu ráno, ale o tom až ve druhé části cestovního deníčku.
Zkusily jsme se tedy zvědavě jít podívat na Rag'n'Bone Mana a Bastille, druhé jmenované jsme už po dvou písničkách vzdaly s tím, že je to nuda a jdeme radši courat po areálu. Obhlížely jsme tedy, co je kde za stánky, kde je jaké pití, jídlo, co mají za suvenýry a merch... A Katka si pořídila party žirafu, která se pak stala naším poznávacím znamením.:D

Rozhodly jsme se pak dát koncertům druhou šanci a šly omrknout, jak to naživo jde kapele Skindred. No sakra dobře! Pro mě asi nejzábavnější koncert celého festivalu (nepočítám do toho Horkýže, ti mají vlastní kategorii). Paradoxně byla ale Blue Stage, tedy cirkusové šapitó, plná jen z poloviny. O to víc mě naprdlo zjištění z druhého dne, kdy se mi při pokecu po koncertu Cache pochlubil, že tam byl taky. Přehlédnout zrovna jeho v tak malém davu... To vlastně dost vypovídá o tom, jak dobrý ten koncert byl, že jsem nekoukala kolem sebe.:D

Protože po Skindred už začínalo být podezřelé, že se příliš dlouho nic hrozného nestalo, musel samozřejmě přijít další z řady průserů, tentokrát jsem za něj ale mohla čistě já sama a přiznávám se k tomu. Posilněné pivem jsme se s Katkou rozhodly, že půjdeme vyzkoušet kolotoče, aspoň na jednu jízdu. Hádejte, jaký jsem asi tak vybrala? Samozřejmě jeden z těch nejhorších, takové to velké rameno, co se kývá ze strany na stranu a ještě se otáčí kolem vlastní osy. Začátek byl sranda, i když hodně adrenalinová, pořád sranda. Pak to ale sranda být přestala a přísahám, že takhle zle by mi snad nebylo ani po flašce rumu. Několik dlouhých minut jsme pak jen ležely na trávě a nebyly se schopné pohnout. Kdykoliv jsem se pokusila posadit, měla jsem pocit, že mi nejdřív vyplave mozek a za ním pak všechny ostatní vntiřnosti, včetně obsahu žaludku. Přešlo to až po zhruba půlhodině a palačince. Ano, nic nezklidní žaludek tak dobře jako supersladká palačinka se šlehačkou a hromadou marmelády.
Po téhle zkušenosti jsme se rozhodly, že nejmoudřejší rozhodnutí bude koupit si něco k pití, v klidu si dojít poslechnout Konflikt a pak se pomalu odebrat na kutě. Šly jsme spát ve dvě, ale jak jsem avizovala, moje spánkové nastavení není pro festivaly zrovna vhodné, takže jsem se tři hodiny jen tak převalovala sem a tam a usnula až za svítání. Protože sice jsme si postavily stan daleko od ostatních, ale tím pádem blízko White Stage, velkokapacitního stanu, kde se pařilo na afterparty až do pěti do rána.