Račte za blbnutím...

Dnes jsem po téměř roce přidala jednodílnou povídku na svůj už téměř zapomenutý povídkový blog, kam jsem kdysi dávno přesunula část svých povídek z jiného blogu. Za část z nich se dneska více či méně stydím, ale je to prostě část mé minulosti, kterou bych zde také ráda měla. Takže pokud chcete nahlédnout do světa mé fantazie, račte pokračovat sem: www.nickyhayden.blbne.cz

Jana Frey: Mrazivý Ráj - Dívka u svědků Jehovových

Rozhodla jsem se přehrát sem několik věcí z mého starého blogu, podle kterého je tento pojmenovaný, a ráda bych, aby na něj trochu navazoval. A zrovna mých článků z kategorie Knížky, které mě zaujaly, by mi bylo i docela líto, kdyby zmizely v propadlišti dějin, takže jsou první, které se zde objevují.:)

Jedna ze série knížek od německé autorky Jany Frey podle skutečného příběhu (knížka nese podtitul "Hanin Příběh"). Autorka se se skutečnou Hanou scházela po dobu půl roku a povídala si s ní o její minulosti. Všem rozhovorům byl přítomný Hanin přítel Paul. "Bez Paula si už svůj život neumím představit. Bez něj by se mi nikdy nepodařilo se z vlivu sekty vymanit. Bez něj bych už vlastně ani nebyla naživu..." řekla o něm Hana.
Její příběh začíná šťastně - její rodiče byli velmi mladí, když se narodila. Její máma byla rozevlátá, veselá, pracovala ve studentské hospůdce a hrála na saxofon ve školním orchestru, což bylo asi jediné místo, kde se mohla seznámit s Michaelem, Haniným otcem, protože jinak byli rozdílní jako den a noc. Hanin otec byl vážný, zádumčivý, rozveselit se dokázal pouze ve společnosti své ženy a dcery. Po šesti letech šťastného společného života se ale stala hrozná věc. Hanina máma zemřela na následky dopravní nehody. Otec pro ni dlouhé roky truchlil, ale nakonec si našel druhou ženu, Roswithu, která rodinu přivedla mezi Svědky Jehovovy. Haně se sice zpočátku nová pravidla nezdála (nesmí slavit Vánoce, narozeniny, ani Velikonoce, nesmí se bavit se svými spolužáky, může se kamarádit pouze s dětmi ostatních Svědků atd.), ale časem si na svůj život zvykla a ve společenství Svědků se cítila velmi šťastná. S dospíváním se však její názory začaly měnit - nelíbilo se jí, jak jí doma pořád předepisují, jak se má oblékat, jak si má česat vlasy, jak má naložit se svým volným časem... Navíc se zamilovala do svého spolužáka Paula, což bylo pro její rodinu naprosto nepřípustné. Čím víc dávala Hana najevo svůj nesouhlas, tím víc se stupňoval nátlak. Bili ji, zamykali, kontrolovali, před Shromažděním otevřeně ponižovali... Hana se psychicky dostala na úplné dno a jenom díky podpoře hodných lidí se nakonec dokázala zachránit.
Nejde jenom o Svědky, na tomto příběhu je perfektně ukázané, jak sekta funguje a jak zhoubný může mít vliv. Navíc je celá knížka napsaná velmi čtivě, takže se k ní často ráda vracím.

Několik ukázek:

Zpočátku jsem se strašně styděla, ale Roswitha mě pokaždé, když jsme byly pozvány k rozhovoru v cizím bytě, hrdě pošoupla vpřed a vždycky řekl tu nádhernou větu, kterou jsem tak zbožňovala: "Tohle je moje dcera Hana, největší poklad, který mi dosud Bůh svěřil..."
Už jen proto, abych mohla tuhle větu slyšet znovu a znovu, jsem kazatelskou službu milovala. Kromě toho mě koncem každého měsíce vodila k bratrovi Jochenovi, kterému podávala podrobnou zprávu o tom, s kolika lidmi v uplynulých dnech mluvila o naší církvi a našem Pánovi Jehovovi.
-.-.-
Kupříkladu jsem nikdy nenosila kalhoty. Roswitha neměla ráda, když si dívka oblékla kalhoty.
"Jsi přece děvče." řekla, když jsem ji prosila, aby mi jedny koupila, "Dívky nosí sukně."
"Ale já bych ráda měla jedny džíny." naléhala jsem.
Roswitha se zasmála a zavrtěla hlavou.
"Jehova si přeje, aby dívky vypadaly jako dívky." vysvětlila mi jemně a podala Jakobovi, který byl tenkrát ještě malý, lahvičku s mlékem.
Já přikývla a přestala si kalhoty přát. Jehovu jsem milovala a nechtěla ho rozhněvat.
Ale ostatní děti ze školy Jehovu nemilovali a dali mi to pořádně pocítit. Přitom samozřejmě o mém milovaném Bohovi nevěděli nic, vůbec nic.
"Ty a ta tvá blbá sekta. Mí rodiče si myslí, že jste potrhlí cvoci." řekla Sabina a zlomyslně se na mě podívala.
To se mnou cuklo, ale neřekla jsem nic. Co bych také měla povídat? Že ji Jehova jednoho dne za ta zlá slova trpce potrestá? Že já jsem naproti tomu vyvolená a že mě a moji rodinu Jehova ušetří, až bude svět v divokém posledním úderu definitivně zničen a vymazán? Nevěřili mi ani slovo. Říkali mi šedá myš a teta Jehovova. Za to jsem jimi pohrdala.
-.-.-
"Hano, zapomněla jsi, co říkal bratr Jochen na posledním shromáždění?" zeptala se mě Roswitha ustaraně.
Ustrašeně jsem si vzpomněla na varování bratra Jochena, abychom se nestýkali s nevěřícími.
"Víš přece, co by se mohlo stát, kdyby ses přátelila se světskými dětmi?"
Přikývla jsem: "Jehova by mě mohl zatratit."
"Správně, moje malá. A Jehova vidí všechno, co děláš. Zná dokonce i tvé myšlenky. Není to nádherné? Tak může být stále s tebou a dávat na tebe pozor. A ochrání tě, aby ses nespustila se Satanem a jeho démony. Děti z tvé třídy, které teď tak bezstarostně oslavují, budou již brzy Bohem zničeny. A ty přece nechceš zemřít s nimi, pravda?"
-.-.-
Svého těla jsem se už nedotýkala, alespoň ne něžně a starostlivě. Naštěstí jsem našla cestu, jak mé zkažené a něžnosti vyžadující tělo potrestat. Pomohly mi přitom napínáčky z tátovy bedýnky s nářadím. Starostlivě jsem je schovala do malé krabičky na nočním stolku, a když mě Satan zase nutil, abych se dotýkala sama sebe, píchala jsem se jimi do nohou a do teplého místečka mezi nimi tak dlouho, až už jsem bolestí nemohla vydržet a Satana jsem znovu porazila. Přitom jsem se modlila.
Miluji tyhle bolesti, zapsala jsem si do deníčku, protože mi dělají dobře.
-.-.-
"Bratr Jochen s tebou dnes vůbec nebyl spokojený, Hano." spustil táta.
Schoulila jsem se a zmateně se podívala vzhůru na něj.
"Ano, říkal, že už musíš nutně začít nosit podprsenku a také si splétat cop, když jdeš ven, rozpuštěné vlasy působí vyzývavě, povídal."
Zrudla jsem.
Roswitha okamžitě přikývla: "Koupíme podprsenku. A vlasy jí také můžeme nechat zkrátit, je to mnohem praktičtější."
"Já si ale nechci nechat ustřihnout vlasy." mumlala jsem potichu.
"Tak si je budeš stahovat." rozmýšlela Roswitha a sáhla po mých dlouhých vlasech.
"Nech mě." prosila jsem zoufale, "To bolí, vytrháváš mi vlasy."
"Nesmysl." odvětila Roswitha a vytvořila na mých vlasech malý drdůlek, "Vypadá to hezky."
"Nejsem přece babička." mumlala jsem zděšeně.
"Na něco přijdeme. Teď půjdeme spát." postrčila mě Roswitha do mého pokoje, "A zítra ti koupíme pár praktických podprsenek. Tvá prsa jsou skutečně opravdu velká. Přitom jsi tak útlá, kvůli nim vypadáš starší a vyzývavá, bratr Jochen má pravdu, měla jsem si toho všimnout už dávno..."
Nejradši bych si zakryla uši, abych ji nemusela poslouchat, ale neudělala jsem to, abych ji zbytečně nedráždila.
-.-.-
"Našel jsem ji." zavolal bratr Roland, když jakmile za námi zapadly dveře.
A pak se svět zhroutil. Nadávali a naléhali, plakali a modlili se, volali Jehovu a bili mě. Dodnes si vzpomínám na rány Roswithina otce. Bil a bil a bil mě, až se mi před očima roztančily jasné hvězdičky.
Najednou začal někdo křičet, nahlas, zoufale a pronikavě. Kdo to jen je? Trvalo chvilku, než jsem si uvědomila, že to křičím já.
Křičela jsem a křičela a mou jedinou myšlenkou bylo co nejrychleji umřít. Zavřela jsem oči a cítila, jak jsem strašlivě zbitá. Ležela jsem nehnutě, jako by ze mě vyprchal všechen život. Jasné světlo, známé světlo se mi rozlévalo před zavřenýma očima. Až když ke mě pronikl tátův pláč, namáhavě jsem otevřela oči.
"Neplač, tati, brzy budu u mámy..." šeptala jsem.
"Ty nesmíš umřít!!!" zařval táta najednou, "Co jste to s ní udělali?!" hulákal, "Je to přece moje dítě a já ji miluji. Musím ji chránit..."
"Michaeli, mysli na Satana!" zvolala Roswitha varovně.
"Buď zticha!" křičel táta, "Odvezu ji teď k Zuzaniným rodičům..."
A kdyby vás to zajímalo, tak Hana skutečně ze sekty odešla - a její táta pár let na to zemřel. On sám i Roswitha odmítli dát souhlas k lékařsky nezbytné transfuzi krve...

modelky na Slapech

Málokdy se dostanu k tomu, aby se někdo propůjčil k mým pokusům s barvami, a ještě v menším počtu případů mám u sebe zrovna foťák, aby se mi to povedlo zdokumentovat. Proto jsem byla v sedmém nebi, když se ode mě moje kamarádky nechaly při našem společném pobytu na chatě přemluvit ke krátké hře na modelky. Nakonec to dopadlo tak, že jediné, co není moje práce, jsou jenom ty fotky.:) Zkrátka jsme to vzaly jedním vrzem - vlasy, outfit, make-up. A strašně jsme si to všechny užily!

nějaké ty jarní variace

Teplé počasí na mě má skutečně dobrý vliv - kromě toho, že nosím čím dál barevnější oblečení (což z aktuálních fotek bohužel paradoxně moc vidět není :D), mám i větší náladu si dát trochu práci s "přikrášlováním", než vyrazím ven. V téhle jedné věci Brno miluju. Nikdo tu na člověka nepořvává jenom proto, že má ve vlasech pár příčesků, nebo odvážnější líčení. A teď určitě zním jako taková ta typická hustodrsná holka, co si chce stěžovat, jak jsou Češi omezení.:D Ne, tohle píšu z pozice někoho, kdo má pocit, že se musel celá léta přetvařovat jenom proto, že bydlí v malém městě, kde holce stačí vzít si podpatky a středně dlouhou sukni a hned je "barbiena", eventuelně "vypadá jak šlapka" - bez přehánění, zažito na vlastní kůži. Co jsem si vyslechla za poznámky na svoje vlasy, to snad radši ani číst nechtějte.:)
Doufám, že jste si užili krásné Velikonoce - my je s našima pravidelně jako každý rok bojkotovali.:D Akorát jsme s mamkou upekly mazanec a v pondělí přijela na oběd babička. Koledníci už si za ta léta zvykli, že přes našeho psa nemají šanci se do baráku dostat, i kdyby se snažili sebevíc, a vajíčka už taky nebarvíme. Stejně jich pokaždé kopa zbyla a ještě měsíc na to jsme vajíčka nemohli ani vidět.

Úterý a první letošní výlet na Petrov. Málem jsme se tam upekli. Už jsem zmínila, jaké strašné vedro v Brně v úterý a ve středu bylo? Srpen hadr.

A kdo mi bude kazit náladu, toho zhypnotizuju! :D

...a samozřejmě nějaké to blbnutí před foťákem. Za mnou jeden z mých největších úlovků - podepsaný plakát Exilie z jednoho z jejich zatím pouhých dvou koncertů, které odehráli v ČR. Před několika dny vydali nové album, a musím konstatovat, že po tom posledním průseru jsem si rozhodně spravila chuť.:) Jen začínám mít pochybnosti, že se ještě někdy dočkám dalšího koncertu u nás...

The Agonist - Void of Sympathy

Tohle je pro mě osobně zatím asi nejlepší písnička od The Agonist. Myslím, že by jí dokonce mohli snést i ti z vás, kteří nemají rádi growling.:D Je velmi melodická a jako vždy s krásným textem - to už je taková samozřejmost, nevybavuju si jedinou písničku od The Agonist, která by měla slabší text.:)

Pamatuji si, jak se tvoje ruka natáhla a zavřela dveře
Pamatuji si, i když vzpomínky už nemají žádný smysl
Špatný směr
Teď vidím to, co jsem nehledala
Nasytit dokonalost
A kousnout ruku, kterou jsi kdysi obdivoval

Protože teď jsi zašel příliš daleko
Tak mi dovol, ať ti ukážu, jak vyhraju každou válku
A že všechna bitevní pole jsou má

Kradoucí, truchlící, věřící soupeři
Nezvládnout říct, že jsi prost sympatií

Tvůj vynucený útisk, a to je věc, kterou ti můžu říct naprosto jistě
Na mě neplatí, tak se snaž ještě víc přitlačit
Tvé nelidské překvapení udržuje mou nenávist naživu
Buď rád, žes přežil
Protože tohle je teprve začátek

Vidíš, žes zašel moc daleko?
Pokusy srazit mě k zemi už nikdy nevyjdou
Ale tvoje činy zanechají jizvu

Kradoucí, truchlící, věřící soupeři
Nezvládnout říct, že jsi prost sympatií

Teď, když život byl vzat, unikám
Ničím ho, teď je mi fajn
Dobrovolně oslepená
Dokud čerstvé podezření neuniklo na svobodu
To bylo tehdy - no a co?
Tohle je teď

So what, I'm still a rockstar

Jak jsem mluvila o přednarozeninové depce... No, už se mě trochu pustila, prozatím, i když jak jí znám, brzy se vrátí. Ale vypadá to, že jsem jí tímhle víkendem aspoň pořádně poděsila.
Naplánovaly jsme si s kamarádkou dámskou jízdu, a sedla mi naprosto neskutečně. Mimo jiné jsem si ve své sebelítosti zoufala na to, jak na mě dost kamarádek začíná kašlat a všímají si mě, jen když něco potřebují. Tak jsem se aspoň přesvědčila, že mám zase jiné, lepší kamarádky, na které se můžu vždycky spolehnout.:) Užily jsme si spoustu nakupování (i když jsme toho paradoxně nakonec moc nekoupily), zašly si na sushi, udělaly si italský večer, koukaly na filmy, objevily krásný bar s nejlepším vínem, jaké jsem zatím v Brně měla, a moc příjemnou obsluhou... Víc takových dní.:)
A navrch mě kamarádka ještě nalíčila - to jsem přece musela zneužít, takovou příležitost nechat se zkrášlit od poloprofesionálky! Bohužel jsme se k tomu dostaly až večer, když byla tma, takže to nebylo tak dobře vidět a ani fotky nevyšly extra kvalitně, a navíc mi čelenka tak nějak divně "přeležela" ofinu, takže na jedné fotce vypadám jak když jsem prolétla roštím a na druhé mám sice vlasy relativně v pořádku, ale zase vypadám, že mám tak o deset kilo víc.:D

Fakt jsem po tomhle víkendu úžasně nabitá energií - a dokonce i inspirací, rozepsala jsem několik nových povídek a těším se domů, mám hroznou chuť zkusit zase nějaké nové líčení...:)