středa 21. září 2011

Čas klidně běží a já si zpívám...

Podle karet má být pro mě tenhle a následující měsíc přelomový v pozitivním slova smyslu.
Zatím se to spíš podobá houpačce. Na poště, kam jsem se hlásila na brigádu, by mě sice vzali, ale je to moc práce za málo peněz - a když říkám za málo, myslím za málo. V tak velké krizi, abych lítala jako idiot po nejdelší trase ze všech a měla za to takovou almužnu, ještě pořád nejsem. Ale v pátek jdu na další pracovní pohovor, tak doufám, že tam už pochodím lépe.
Pořád je mi ještě špatně. Nevím, co to s tím zažíváním mám, ale za poslední dva měsíce snad nebyl den, kdy by mi nebylo aspoň na chvíli zle. Ptala jsem se na to doktorky a ta povídala, že podle toho, co může prohlédnout ona, to vypadá, že jsem zdravá. Že mám akorát trošinku pod limitem červené krvinky, ale neprokrvená taky nejsem.
No a není lepší jobovka, než když dvě hodiny stojíte frontu na studijním, nevyspalá, nenalíčená, nenaložená... A potkáte někoho, kdo se vám líbí. Ale co, po ránu nebudu nikdy vypadat líp.:D
Žít neumím, jen tak neklidně těkám...
Nicméně mám sama i pocit, že už se musí brzy něco stát. Některé věci jsou už napjaté nebo u ledu příliš dlouho.

2 komentáře:

  1. já měla jednou, asi tři měsíce v kuse dost zvláštní nevolnosti... prostě, cokoliv, co jsem snědla, jsem cítila putovat a to dost bolestně :D
    pocit, že se musí něco změnit taky často mívám, většinou, když něčeho dosáhnu a pak si toho přestanu vážit :-/

    OdpovědětSmazat
  2. už je to o něco lepší, díkybohu... takže tvé tři měsíce zůstávají nepřekonány :D
    já ho momentálně mám proto, že situace s některými mými kamarády začíná být lehce neúnosná, ať už z jakýchkoliv důvodů :/

    OdpovědětSmazat