čtvrtek 1. září 2011

Bojíte se rádi?

Mám poslední dobou zničehonic období, že v jednom kuse koukám na horory - ať už na ty, co jsem viděla několikrát, nebo na ty, které jsem vždycky vidět chtěla, ale neměla jsem na to odvahu. Než tohle období začalo, neviděla jsem totiž čtyři roky žádný horor, neb jsem velký posera.
Naposledy to byl druhý díl Záhady Blair Witch - mimochodem, co tak pozoruji různé série, budu se muset omluvit druhému dílu Recu za to, že jsem ho označila za krávovinu a prznitele krásného první dílu. Ale to bych odbočovala. Zkrátka mě při sledování BW2 napadla jedna věc. Že i takový posera, jako jsem já, nemá nejmenší problém najít horor, u kterého by se nebál - mimo Blair Witch 2 mohu z těch, které jsem v poslední době viděla, mohu jmenovat Cabin Fever nebo Death Tunnel. Stejně tak můj starý dobrý známý Resident Evil, ať už jakýkoliv díl, také nepatří mezi to nejděsivější, co spatřilo světlo filmového světa. Jako autora hororových povídek mě to přivedlo na jednu myšlenku - jak vůbec přemýšlí tvůrci filmů s tak dobrým potenciálem? Jak je možné zabít něco, co může být dobré?
Stephen King, který podle mého názoru nosí přezdívku "mistr hororu" oprávněně, jelikož jediná jeho kniha, u které jsem neměla tendence podělat se strachy, byla Carrie, a i ta byla krásně znepokojivá, řekl jednou k hororovému tématu to, že každý člověk se něčeho bojí, a zejména pak toho, co nevidí nebo nedokáže racionálně vysvětlit. A že on sám se rád bojí a ví, čeho se bojí.
Podle podobného klíče píšu své povídky i já - vlastně čerpám z toho, čeho se sama bojím. Všechno pak můžu popsat daleko realističtěji, než kdybych cucala z prstu. A podle ohlasů, které mi přišly (ne od známých, ale i od úplně cizích lidí), je to správná cesta.
Zkrátka pokud máte nápad, stačí se na něj podívat z úhlu pohledu "z čeho bych v takové situaci měl největší strach já?", a tento pohled pak náležitě podtrhnout. Pro dost lidí to může být špatná cesta a výsledek je tak nechá docela chladnými, ale zároveň je zde i spousta lidí, kteří budou opravdově a srdečně sdílet vaše fóbie a obavy.
Z toho, co jsem viděla a vídám, mám pocit, že režiséři některých filmů to spíš berou za konec typu "bude to vypadat efektivně", "jo, o tomhle mi lidi říkali, že je to děsivé". Když budu konkrétní, typickým příkladem je Death Tunnel. Sanatorium Waverly Hills a jeho historie je samo o sobě dost děsivou záležitostí, ale díky touze šokovat a snaze být za každou cenu originální (i když pod pojmem originální si každý představí něco jiného) máme nakonec zmatečně přeskakující telenovelu, která zvládne s přehledem zabít jakékoliv napětí nebo dejme tomu hrůzu, které do filmu vnášejí už samotné lokace.

3 komentáře:

  1. jo, tak z Carrie jsem taky neměla moc velký strach... vlastně jsem při četbě jeho knih neměla strach nikdy, to až po tom, co jsem dočetla a narazila na něco, co mi tu strašidelnou scénu připomínalo :D

    OdpovědětSmazat
  2. jo a proč Kafchaakovo? nějaká postava z knihy či co? :)

    OdpovědětSmazat
  3. Je fakt, že Kingovy romány jsou většinou slabota ve srovnání s jeho povídkami, to je teprve ten pravej požitek.:D
    To je zkomolenina podle jedný písničky od Vypsaný Fixy, původně to znamená kafe.:))

    OdpovědětSmazat