pátek 2. října 2015

Malej diktátor náš

Slibovala jsem, že se časem ozvu, abych vám dala vědět, co se děje, že vůbec nepřispívám, a když už, tak jenom nějakými ne příliš náročnými, povětšinou hudebními, články. No, tak je to tady. Velmi mě začíná unavovat o tom mluvit, protože při každém setkání s kamarády se opakuje otázka "Co se stalo?/Co se dělo?", tak honem do toho, než se nakrknu definitivně.:) (Těch kamarádů jsem za poslední měsíc totiž moc neviděla. Vlastně vůbec žádného.)
Co odstartovalo ten měsíc hrůzy? Taková dobře znějící zpráva, že jsem si našla práci. Byla to práce v jednom nejmenovaném řetězci (žádné Tesco ani Albert, předesílám dopředu) a vzala jsem jí především proto, že jsem prostě potřebovala peníze jako sůl a nechtěla jsem být na pracáku. A taky abych dokázala, že vysokoškoláci nejsou žádné fajnovky, kterým manuální práce za almužnu, které se vznešeně říká výplata, smrdí. Nechtělo se mi tam vůbec, ale brala jsem to, jako už tradičně, z té pozitivní stránky - budu mít aspoň co dělat, budu mít stálý příjem, když se mi do něčeho strašně nechce a nemám žádná očekávání, můžu být jenom příjemně překvapená... No, to tedy bylo překvapení. Na konci září jsem začala trousit vtipy o tom, jak se okamžitě jdu zapsat do komunistické strany. Věděla jsem, že řetězcové mašinérie jsou nechutné, v tomhle jsem si žádnou iluzi nedělala. Nicméně stanutí té nechutnosti tváří v tvář na mě bylo trochu moc silné kafe.
V tomhle bodě musím zmínit písničku Napoleon od Arakainu (bohužel na youtube není, ale kdo bude chtít hledat, ten jistě najde). Vždycky mi přišla taková velmi klišoidní, když si ale zpětně vybavím určité lidi, tak mi naopak přijde, že sedí jako zadek na hrnec, a zajímalo by mě, jestli ten, kdo jí napsal, měl taky někdy v práci svého Napoleona. Fádní loutky jdou jedna za druhou, správně srovnaný jen tvou zásluhou...
Úplně si toho našeho Napoleona představuju, jak pod sebe hrne ty hory peněz a upadá do depresí z představy, že kvůli pár pablbům, kteří pořádně nemakají, i když už jim tolikrát vynadal, nebude mít tak vysoké prémie jako loni a místo na Kanáry bude muset jen na blbou Krétu.
Padali jsme na konci měsíce na hubu všichni, protože mezi vedením a námi zela taková obrovská díra, že ještě tak dva týdny předtím, než jsem si dělala legraci, že ze mě bude svazák jako řemen, jsem začala s trochu mírnějším vtipkováním, že založím odbory. To bylo poté, co jsem zjistila, že během prvních deseti dnů (práce byla na krátký a dlouhý týden) budu mít skoro 30 hodin přesčas. Protože spánek a osobní život potřebují jenom zbabělci.
Nejhorší na tom je, že tahle práce se držela na spodní hranici toho, co je podle zákona důstojné. Kolegové měli z předchozích zaměstnání v některých případech vyloženě hororové historky, takže navrch mi jich bylo ještě líto. Každý z nás si uvědomoval, že to, co se u nás na pobočce děje, je neudržitelné a vysilující pro nás pro všechny, ale "ono bylo i hůř, počkám několik měsíců a pak se tohle a tohle změní a já budu moct odejít". Doprčic, ani nedokážu popsat, jak strašně na nic mi z toho bylo. Jenom pevně doufám, že se na mě někdo nevytasí s hláškou "jo, princezno, nežiješ v pohádce, takhle to prostě v životě chodí, tak se z toho hlavně nepodělej". Protože pak by se mohli dít velmi ošklivé věci. Velmi trefně to vystihla moje babička, ať jsou bohatí klidně bohatí, ve dvou autech najednou se stejně vozit nemůžou, ale ať mají ti chudší aspoň nějaký život. A ne že z nich uděláme novodobé nevolníky, kteří by ještě měli juchat a skákat, že jim někdo blahosklonně to nevolnictví nabídl.

1 komentář:

  1. Tedy je to dost odstrašující článek. A upřímně doufám že už tam nepracuješ. Za deset dní mít třicet hodin přesčas, to by ve většina případů ani nemělo jít. Pokud jste neměli výsledky (já vím že jste je měli a pracovali dobře, protože to vyplývá z toho článku), pak je ta chyba jednoznačně na straně Vašeho vedoucího. Který by to samozřejmě nikdy nepřiznal. Já za sebou nemám tolik pracovních zkušeností, abych mohl tu celkovou situaci nějak posoudit, vlastně jsem pracoval jen ve dvou společnostech. Respektive v té jedné jsem pořád, a zkušenosti z nějakého řetězce nemám, ale z doslechu vím že žádný med to tam není. A za to kde pracuji jsem rád, protože i když občas to působí jako napůl vojenská a napůl socialistická organizace. Tak to funguje, a s nadřízenými problém nemám. Přesčasy si můžu každý rok vybrat jestli je chci nebo ne, a pokud jsou tak zpravidla 24 hodin za měsíc.A myslím že jednou už jsem tady psal o tom že odbory jsou u nás velmi silné. Snad se Ti podaří najít lepší místo, a tohle zůstane jen špatnou vzpomínkou.

    OdpovědětVymazat