Snové vítězství

Trochu váhám, jestli můj dnešní příspěvek z osobního soudku bude někoho zajímat, ale na druhou stranu... Už jsem sem dala i horší blbosti.:D
Už od mala mám hodně živé sny a často si je pamatuju. Na základě několika z nich (vlastně jich bylo docela dost) jsem pak napsala i nějaké povídky. Proto mě překvapilo, když jsem zjistila, že ne každý to tak má, naopak docela dost lidí mi řeklo, že si buď sny vůbec nepamatují, anebo jsou to všechno takové nesouvislé blázniviny. No, ne že bych takovým lidem nezáviděla, když se mi zrovna zdá nějaký horor - což se stává na můj vkus častěji, než by mi bylo milé, ale od té doby, co jsem se trochu přestala stresovat, to značně umínilo - ale co když právě z nějakého snu může být fajn příběh? Nebo co když se jednou za čas zjeví takový sen, na jaký jsem měla štěstí dnes nad ránem, po kterém vstáváte s širokým úsměvem a vynikající náladou? To je přece taková škoda, že je někdo o tohle ochuzený! :)
Musím se přiznat, že dnešní sen půjde do mojí zlaté snové vitrínky. Takovou radost mi naposledy udělal snad ten sen, kdy mi bylo nějakých 12 let, mimo jiných oblíbenců jsem tehdy bezmezně zbožňovala Jona Bon Joviho, a právě o něm se mi zdálo, že mě ošetřoval, když jsem se připletla do autonehody. Dnešní sen ani už pořádně nevím, od čeho začal... Respektive vím, že nějaký začátek měl, ale právě ten mi zrovna neutkvěl.
Přesněji si ho vybavuju až od momentu, kdy jsem jela na kole v peletonu závodníků. Vím, že i když jsem jela sama za sebe, tak do závodu jsem nastoupila "pod jménem" jiného sportovce. Tím byl mimochodem celý sen ještě vyšperkovaný - onen sportovec skutečně existuje, akorát nejezdí na kole.:D A letos zažívá ve svém sportu dost mizernou sezónu, a jelikož já ho mám vlastně fakt ráda, tak bych mu jakýkoliv úspěch hrozně přála (tak, a teď jsem těm z vás, kteří mě trochu znají, asi i docela dost napověděla, o koho se jedná :D). Vím, že do závodu nemohl nastoupit, protože na něj kolegové udělali nějaký prank - vlastně v tom závodě o nic velkého nešlo, nebyla to olympiáda ani žádné mistrovství - prostě si jen velká banda lidí, kteří mezi sebou docela dobře vychází, uspořádala závody.
No, takže jsem se tedy držela někdy na konci první půlky, pak jsem se začala trochu přibližovat k těm nejlepším... A zaslechla jsem kohosi povídat si o tom, že moje kolo není tak dobré jako kola ostatních a že i když bych na to možná měla, získat nějaké dobré umístění, tak mi to moje kolo prostě nedovolí. Pamatuju si, že jsem cítila, že mi kola skutečně nějak moc dobře na silnici nesedí a že mi to bylo líto, ale říkala jsem si, tak na to šlápnu, dokud to půjde, tak prostě pojedu na plné pecky. A ono to šlo! Představte si tu první vlnu radosti! :D Sice se mi jelo místy vážně těžce, dvakrát jsem se málem pěkně vymajzla, ale nakonec jsem nechala soupeře daleko za sebou a do cíle jsem dojela s obrovským náskokem. Tak velkým, že ostatní se ještě ani do cíle neblížili - jenom jsem zkrátka spadla z toho kola a nadšeně vykřikla, že se to povedlo. V cíli jsem byla úplně sama, o to víc jsem si ale užívala následný odpočinek. A když dorazili i ostatní a začali mi gratulovat, nemělo to absolutně žádnou chybu.
Mimochodem, perfektní perlička na závěr bylo, když se mě jedna ze soupeřek zeptala: "A za koho jsi jela? Za XY? Tak to je super, ten si ten úspěch taky zaslouží." - Ano, byl to velmi divný závod, kdy se můj výsledek počítal do jeho statistiky, ale na tom nesejde.:D Byla jsem prostě šťastná jako blecha a vydrželo mi to po celý den, jako kdybych ten závod vyhrála doopravdy.:)