Proč jsem nešla na doktorské studium

Státnice jsou buď v plném proudu nebo se kvapem blíží. Dnes jsou to přesně tři roky od mých bakalářských státnic a rok od obhajoby magisterské diplomové práce (samotné státnice přišly o dva dny později). Můžu zcela upřímně říct, že už nikdy v životě nic takového zažít nechci, protože zejména poslední státnice mě stály zdraví fyzické a málem i psychické. Samozřejmě to není ten hlavní důvod, proč jsem se už s předstihem rozhodla, že na PhD. kašlu, ale je to taková třešinka na dortu.
Hned několik mých kamarádek se za pár dní ke státnicím chystá nebo je mají v plánu na září. Ten rok, který uplynul od těch mých, docela otupil ostny a nechal mě zapomenout na to špatné, takže jsem si začala myslet, že jsem vlastně docela přeháněla. Skrz tyhle holky ale vidím, že jsem nic nepřeháněla. Na doktorské studium by mě nedostali ani párem volů. Teda, ne že by to nikdo nezkoušel - vlastně mě k tomu nemálo lidí přemlouvalo a někteří stále přemlouvají. Nejčastěji skloňovaný důvod je "vždyť ty na to máš, jsi kritická a chytrá, umíš přemýšlet, hrozně by ses na to hodila" a - falešnou skromnost stranou - možná na tom i něco bude. V mém oboru je sice milion lidí, kteří to umí mnohem lépe než já, ale zase nepodceňuju sama sebe. Myslím si, že tu kapacitu na to mám, a kdybych se kousla, dokážu doktorské studium absolvovat. Když to shrnu - mám na to intelekt, ale nemám na to nervy.
Především nemám nervy na dohadování se s lidmi, k nimž nemám tak docela úctu - a že by se jich mezi našimi doktorandy pár našlo. Řekla bych, že jich je pár i mezi přednášejícími, ale tam by to byla přece jen trochu silná slova. V jejich případě mě spíš neuvěřitelně vytáčí naprosto suverénní zneužívání pozice, jakou vůči nám mají. Jenom v našem ročníku jsou nejméně dva lidé, kteří jsou s ukončením studia biti za chyby, které si sami nezpůsobili. Prostě se měnila struktura studia a když se kácí les, létají třísky... Dále že si přednášející s ledovým klidem nedodržují termíny, a co považuji za úplný vrchol - chování některých vedoucích prací k vlastním studentům. Sama bych mohla vyprávět hořce vtipné historky o tom, jak mě moje vedoucí vystresovala úplně pro nic, jak jednoznačný průběh měla moje obhajoba, nejnověji bych mohla navrch přihodit historku o kamarádce, jejíž vedoucí její práci četl poprvé až při psaní posudku (!!!) - a ten posudek jí mimochodem doteď ani nedal (!!!!!).
Zkrátka si nechci zkazit svoje nadšení z předmětu studia tím, že budu řešit termíny, nedodržování termínů, lidskou hloupost a nevraživost. Jsem pryč, je to za mnou a já nemůžu být šťastnější.