To nejlepší z roku 2016 podle last.fm

Nevím, jestli to last.fm zavedlo už loni nebo teprve letos, já jejich rekapitulační žebříčky každopádně objevila teprve teď a rozhodla jsem se jejich prostřednictvím zpracovat tradiční rekaputilační hudební článek. Jdeme na to.:)

Asi těžko někoho překvapí, že mým nejposlouchanějším interpretem jsou Slot, nejposlouchanějším albem Septima a nejposlouchanější skladbou Tuda, Gde Nebo právě z tohoto alba. Příběh má tahle skladba celkem vtipný. Kirill Nemoljajev, producent Septimy, měl pocit, že je album příliš temné a dal Slot domácí úkol, aby napsali něco, čím ten pochmurný setlist trochu rozbijou. Vznikla z toho asi nejoptimističtější písnička, kterou jsem za poslední roky slyšela. Ale trochu mě "urazilo" Kirillovo konstatování, že na jeho vkus je moc veselá, ale že se určitě najde jistý typ lidí, kterým se bude líbit. Nevím, co tím jako myslel...:D


"Prostě se rozhodli - zítra vyrážíme na pochod na vrchol. Bez příprav, bez horolezců, rychle vyrazili a rychle odešli tam, kde je nebe..."

Podle počtu nových přehrání jsou mým objevem roku Kamelot. To má především spojitost s tím, že jejich písničky z alba Haven používám jako inspiraci při psaní jedné rozpracované povídky, ale po několikerém poslechu taky musím uznat, že to vůbec není špatná deska, i když mě na první poslech tolik nezaujala.

 

Trochu nečekaným zjevením v tomhle celoročním žebříku jsou The Offspring. A v čem že si získali primát? Pouštěla jsem si je nejčastěji "on repeat", tedy několik písniček v jednom tahu. Nejúspěšnější byla Come Out And Play - což je pro mě snad ještě překvapivější než ti Offs jako takoví.:D Je sice pravda, že kdykoliv mi je náhodné přehrávání nabídne, nemám to srdce je přeskočit, i kdybych měla tisíckrát chuť pustit si něco jiného, ale že je poslouchám až tak často...:D

Na závěr bych jenom krátce zmínila album, které se sem nemohlo stihnout dostat, protože vyšlo až těsně před koncem roku - You Can't Kill Us od Icon For Hire. Jestliže jsem o jejich debutu řekla, že je to nejlepší debut od dob Hybrid Theory, pak o You Can't Kill Us by se dalo říct, že takhle by Minutes To Midnight znělo, kdyby si Linkin Park nezačali procházet druhou pubertou a radši udělali album s fanoušky a pro fanoušky. YCKU jsem se bála hlavně proto, že jak IFH postupně vydávali jednotlivé songy, začali po chvíli znít neuvěřitelně repetitivně a ublíženecky. Finální seřazení písní na albu je ale tak skvěle promyšlené, že nejen, že se tento dojem ztrácí, ale album navíc působí krásně jednotně.