Ach má misofonie...

Nenapadá mě, jak kloudně tenhle článek začít, aniž bych zněla jako hypochondr, kterému nic vážného není, a tak si něco musí vymyslet. Ale já uznávám, že mi opravdu nic není, ve skutečnosti je to tak strašná prkotina, že jsem dlouho zvažovala, jestli tenhle článek vůbec psát.:D Ale nakonec jsem si říkala, proč ne. Už jsem psala i o větších blbostech. Třeba se v tom někdo pozná, třeba se někdo zasměje nebo poučí... A pro mě je to takový drobný příběh o tom, jak je skvělé, když zjistíte, že nejste psychopat.
Co to vlastně misofonie je? Ve zkratce přecitlivělost na určité zvuky, nezávisle na tom, jak hlasitě jsou dané zvuky vyluzovány. Ona přecitlivělost se pak může projevovat například výbuchy vzteku nebo naopak úzkostmi, zkrátka napětím, které se poměrně často manifestuje i navenek (ono se blbě udržuje pod pokličkou, když jste vytočení na maximum). Ve vyhrocených případech může dokonce vést k slovnímu nebo fyzickému napadení toho, kdo daný zvuk vyluzuje.
Někomu, kdo podobný stav nikdy nezažil, se asi teď bude z mé strany špatně vysvětlovat, jak velká úleva byla si před lety tenhle popis přečíst. Protože už skutečně od malička jsem měla jeden problém - nenáviděla jsem, když si někdo prozpěvoval nebo hvízdal. Nenáviděla je slabé slovo. Vytáčelo mě to tak strašlivým způsobem, že jsem byla schopná hystericky řvát na mojí jinak milovanou maminku, ať toho okamžitě nechá. Přitom když mi zpívala ukolébavky, tak mi to nevadilo, naopak jsem to měla ráda. Ale jakmile si třeba pobrukovala u vaření nebo uklízení, chytal mě amok. Hvízdání bylo ještě o stupeň horší.
Samozřejmě, jak jsem rostla, došlo mi, že není úplně normální ječet na lidi jenom proto, že si dovolují mít dobrou náladu a dávají to najevo zpěvem nebo hvízdáním. Začala jsem tedy zuby nehty bojovat s těmi agresivními slovními projevy, což bohužel neznamenalo, že bych se vnitřně nějak uklidnila - takže jsem prostě začala ze společnosti lidí odcházet, protože ten vztek se zkrátka velmi špatně ovládal. A to jsem jinak velmi mírumilovný člověk. Ale ani tohle nebylo ideální řešení. Nezbylo zkrátka než si postupně vsugerovávat, že je chyba ve mě, nikoliv v okolí, a zkrátka držet své emoce na uzdě. Což se snadno řekne, ale sakra, těžké to tedy bylo...:D
Naštěstí se mi to nakonec podařilo zvládnout svépomocí, a velmi mi pomohl právě objev toho, že něco jako misofonie existuje a že to bylo popsané. Najednou tahle moje slabost měla jméno a to bylo, jako kdyby se jí značná část vytratila. Dodnes mě zpívání a hvízdání vytáčí, ale už to umím podstatně lépe snášet, i když pořád ne dlouhodobě. Mám například jednu kamarádku, která si pobrukuje snad neustále, a pro moje nervy je to peklo zejména, když si pobrukuje ve chvíli, kdy jí něco říkám. Obvykle to řeším tak, že se jí okamžitě začnu vyptávat třeba i na úplné blbosti, zkrátka jenom abych jí donutila mluvit a přestat zpívat. A opět určitě zním, jak když jsem objevila Ameriku, co se slušného vychování týče, ale vidím tam zkrátka veliký posun od té hysterčící malé holky, a tak trochu jsem za to na sebe i pyšná, že se mi povedlo stáhnout svojí citlivost na úroveň, která je pro mě i okolí prakticky bez problémů snesitelná.