Letos to budou opravdu epické narozeniny, které budu, zdá se, slavit měsíc v kuse. Ještě mě čeká koncert Igney a závod SGP (plochá dráha) na Markétě, naopak za sebou už mám koncert Icon For Hire. Pokud jste už někdy ke mě na blog zavítali, tak jste se s touhle skupinou už mnohokrát setkali, takže jejich představení zkrátka odbudu tím, že pokud vás jejich tvorba zajímá blíže, použijte youtube a google.:)
IFH tu koncertovali už před čtyřmi roky jako předskokani Hollywood Undead. Tehdy jsem nejdřív měla v plánu jet, ale pak jsem si to rozmyslela. Jednak proto, že jsem tehdy shodou okolností neustále dávala nechutné peníze za koncerty jenom proto, abych se po předskokanovi otočila na patě a odešla, druhak proto, že jsem očekávala, že nebude trvat moc dlouho a IFH určitě přijedou na samostatný koncert. Dlouho to pak vypadalo, že jsem se šeredně přepočítala a nepřijedou už vůbec, takže jsem si akorát tak mohla nadávat, jak jsem blbá. A proto jakmile jsem na začátku letošního roku zaregistrovala, že mají v plánu koncert v Praze - a považte, jenom den po mých narozeninách! - nebylo o čem přemýšlet.
Koncert se odehrál v miniklubu Café V Lese a byla to těžce undergroundová záležitost.:D Uvědomila jsem si, že po všech těch snahách proboxovat se co nejblíže na Linkin Park a Green Day, přeprat fanoušky Kabátu, abych si užila Slot, snažit se přežít v první řadě na Offspring a tak dále, je pro mě prostor malého klubu obrovský nezvyk. Kam mám jít a kdy tam mám vůbec jít? Uvidím vůbec něco, když přijdu pozdě? Nakonec se stejně všechno opět vyvrbilo tak, že jsem skončila napůl v první, napůl ve druhé řadě. A když jsem viděla, co Shawn prováděl borcům, kteří stáli přede mnou, asi jsem docela ráda, že jsem v té první řadě nebyla...:D
Předskokanky si říkaly Riot Child a jak mě jejich tvorba na youtube až tolik nezaujala, naživo to byla docela slušná zábava. Hudba byla nápaditá, obě holky super sympatické a hlavně i publikum skvěle reagovalo. Zkrátka kdyby se někde vyučovalo, jak má vypadat vystoupení předskokanů, tak prosím pěkně přesně takhle.:)
Konečně se dostávám k vystoupení samotných IFH, a když si to tak zpětně sumíruju, je překvapivé, že i přes dvě celkem zásadní vady na kráse to kolem a kolem považuju za jeden z nejlepších koncertů, na kterém jsem kdy byla - hlavně díky atmosféře, která se v klubu okamžitě vytvořila. Ale jaké že jsou ty chybky? Předně byl tenhle prostor pro IFH opravdu katastrofálně malý. Dávno to není žádná garážová kapela, mají za sebou tři úspěšná alba, nepočítaně koncertů (včetně velkých pódií) a řady jejich oddaných fanoušků jsou opravdu početné. I když je Café V Lese velmi sympatický koncertní prostor, takovéhle kapele zkrátka stačit nemohl. A možná i z toho vychází druhá věc (anebo je to tím, že jsem blbě stála, těžko říct) - téměř polovinu koncertu jsem slyšela velké h... kulové. Což mi nikterak nevadilo, písničky znám nazpaměť, ale když ze změti nástrojů a hlasů nebylo slyšet opravdu lautr nic, tak jsem si místy spíš připadala jak na pravém industriálním undergroundu.
Jak už jsem ale naznačila, to, co celý večer určovalo, byla atmosféra. Díky komunikaci ze strany Ariel (možná že Shawn se taky projevoval, ale mě zkrátka utkvělo hlavně jeho laškování s kluky v první řadě :D ) si člověk připadal, jako že je vlastně na jednom velkém shromáždění internetových kamarádů a zámých, se kterými si přišel popovídat o životě a vydovádět se o volném večeru. Koncert byl i dobře rozvržený tak, aby se publikum hned od začátku dostalo do varu, pak se trochu zklidnilo a vydechlo si v prostřední části a na závěr se pokusilo celý prostor zbourat. Čím víc se blížil konec, tím větší to byl punk.:D
Uzavřela bych to jednou historkou, kterou jsem pojmenovala jako "nejdojemnější trapas", který se mi kdy povedl. Ještě nikdy se mi nestalo, abych se na koncertě rozbrečela, ale tady se to stalo - ve chvíli, kdy Ariel začala oznamovat, že zazní píseň od interpreta, kterého jistě všichni známe a který nás všechny velmi ovlivnil, nemusela ani dodávat, že jsme jej minulé léto ztratili, a že píseň se jmenuje Numb. Už ve chvíli, kdy jsem lovila, stejně jako všichni okolo, telefon, abych rozsvítila (a vzpomněla jsem si u toho na koncert LP v Praze, kdy nás taktéž o rozsvícení telefonů poprosil Mike u písně Leave Out All The Rest), jsem si uvědomovala, jak mě Chesterův odchod pořád hrozně bolí. U prvních slov už jsem začala brečet jak nevyrovnaná puberťačka a zbytek písně jsem strávila utíráním slz. Zaregistrovala jsem, že se na mě občas někdo podíval, včetně IFH z pódia, a zaregistrovala jsem i pár úsměvů, tak jsem si říkala - no jo, jen se na ní podívejte, jak jí to dostalo... Až když jsem telefon uklízela, uvědomila jsem si, že jsem celému sálu dávala na odiv fotku polonahého Jensena Acklese na tapetě mého telefonu.:D
Jako vždy, ani na tomhle koncertě jsem nefotila, takže místo toho posílám jedno video z youtube.:)
Žádné komentáře:
Okomentovat