Po opravdu dlouhé době mě něco přimělo napsat nový článek. A nebude to ledajaký článek. Je to reakce na jiný článek, který spatřil světlo světa v létě a najdete ho TADY.
Abych vás ve zkratce uvedla do děje, odkaz vede na blog Bipolárny svet, který před rokem založila moje bývalá spolubydlící Romana poté, co jí byla diagnostikována bipolární afektivní porucha, a vřele ho doporučuji k přečtení. Ať už se s psychickou nemocí potýkáte osobně nebo ve svém okolí, nebo je to pro vás pole neprobádané a jste jenom zvědaví.
No a na tomto blogu se jednoho dne objevil článek, který byl celý věnovaný mě. Byl to šok a nemohla jsem tomu uvěřit. Kdo by proboha psal o mě, však já jsem nic zvláštního nikdy neudělala. Byla to velmi zajímavá zkušenost, že moje prostá existence může být pro někoho tak významná, že mě bude chtít pochválit před internetovým světem. Ihned mě napadlo, že by mohlo být zajímavé napsat pohled "z druhé strany" - aneb nejsem žádná dokonalá spolubydlící, jsem prostě jenom člověk, který se snaží žít tak, aby měl kolem sebe co nejvíce klidu. A zjevně se to nějakým způsobem přenáší i na ostatní.
Pokud má být ale tahle výpověď kompletní, nemůžu začít jinak než ve své vlastní rodině. Jsem totiž přesvědčená, že to můj přístup k lidem s psychickým onemocněním utvářelo měrou největší. Moje maminka, můj nejbližší člověk, kterého mám, si totiž už desítky let prochází někdy menším, někdy větším peklem deprese. Kam má paměť sahá, pamatuji si nejrůznější její epizody, kdy se zničehonic usedavě rozplakala tátovi na rameni, kdy stála v noci dlouhé minuty nad mou postelí jako duch a chytala mě za ruku, kdy se v záchvatu paniky plazila po čtyřech do koupelny... A vždy ke mě byla maximálně otevřená. Vysvětlovala mi, že je nemocná, že ta nemoc se jmenuje deprese, a že právě proto bere každý den ty léky, které má připravené na stole. Celý život tak ke mně připlouvaly různé informace o projevech psychického onemocnění a já jsem přirozeně toužila vědět víc. Moje nejoblíbenější knížky byly o drogách, PPP, depresích, schizofrenii a dalších tématech, a dlouhou dobu jsem toužila stát se psychiatričkou.
S "bipolárkou" jsem se poprvé setkala až první rok na vysoké. Tuhle diagnózu totiž měla jedna z mých spolubydlících na koleji. Jo, byla to holka svérázná, ale s její nemocí to nemělo co dělat. Prostě byla éro od přírody.:D Sice se vyskytla situace, kdy jsem jí o půlnoci držela kolem ramen a snažila se jí vysvětlit, že sebevražda není dobrý nápad, ale za to mohl především její psycho bývalý přítel.
Přes tenhle dlouhý úvod se dostáváme k mému bydlení s Romanou. Bydlely jsme spolu dva roky a od začátku to bylo bydlení... No, různé, ale rozhodně nikdy ne nudné. V základu to bylo fajn, o spolubydlení jsme měly zhruba stejnou představu a počáteční neshody jsme si rychle vyjasnily. Samozřejmě jsem si postupem času začala všímat, že to někdy vypadá, jako kdyby se mnou žily dvě Romany - jedna apatičtější, línější a pohodlnější, druhá akčnější, společenštější a hádavější. Nikdy jsem v tom ale nehledala příznak jakékoliv nemoci. Brala jsem to zkrátka tak, jak to bylo - když jsem si všimla, že má Romana zrovna "hádavější" náladu, snažila jsem se být opatrná a nevyvolávat zbytečně konflikt. Když ležela celý víkend zalezlá v pokoji, nerušila jsem jí. Ale když přišla a ptala se mě, jestli si nechci objednat pizzu a podívat se na film, neřekla jsem ne. Protože kdo by řekl ne na pizzu a film, že jo.:D
Ano, byly okamžiky, kdy to nebylo zrovna růžové. Tahle část se mi nepíše lehce, protože budu nastavovat zrcadlo sama sobě, ale říct se to musí, aby to bylo kompletní. Byly okamžiky, kdy mi to všechno přerůstalo přes hlavu. Třeba když jsem při dělání večeře nechtíc udělala hluk a dostala vynadáno, že nejsem ohleduplná, a cítila se pak ukřivděně. Nebo když se období, kdy jsem měla pocit, že nedělám nic jiného, než že myju cizí nádobí, překlopilo do období, kdy jsem byla významně upozorněna, že v dřezu je jeden neumytý talíř. Abych si zachovala nějaký zdravý přístup a vyhnula se konfliktům, které jsem považovala za zbytečné, řekla jsem si prostě, že nebudu nic řešit. Že zkrátka Romana má nějaké způsoby, které jí vyhovují, a já nemám právo jí do toho mluvit. Však jsme obě dospělé, že.
V období, které následovalo po diagnóze, i teď, když o mě Romana napsala tak hezké věci, se mi pořád s těmi pocity naštvanosti trochu špatně smiřuje. Nekřivdím jí? Nejsem nakonec já ta špatná? Nejsem jenom pokrytec, který se tváří jako Matka Tereza, a přitom si rád plivne, když může? Zas a znovu ale docházím k závěru, že je to něco, co k tomu zkrátka patří. Však bych musela být svatá, abych ani jednou jedinkrát ty negativní pocity nezažila. Žít s nemocným člověkem, ať už má dotyčný rakovinu, cukrovku, deprese nebo bipolární poruchu, je vždy náročné a do určité míry, zejména v okamžicích záchvatů, vyčerpávající. Pomohlo mi najít si svou vnitřní rovnováhu. Vždyť Romana není žádný nebezpečný blázen. Je to komunikativní hodná holka, která navíc vyznává podobné hodnoty jako já, líbí se nám podobná hudba, máme podobné zájmy... Že občas stěhuje v jedenáct večer nábytek, nahlas si zpívá, týden nevyleze z pokoje? No co už no, když to přijde, tak se s tím nějak vyrovnáme. Hlavně se z toho neposrat.
A to je asi všechno. Nenapadá mě už nic víc, co bych k tomu mohla napsat. Obecné shrnutí by asi mohlo znít tak, že není třeba dělat ze soužití s psychicky nemocným člověkem vědu. Nesnažte se ho měnit ani se nesnažte jít proti němu nebo mu dávat kázání. On ví ze všech nejlíp, co se mu děje v hlavě, a na zbytek jsou tu odborníci (a léky). Zjistěte, co mu vyhovuje a pomáhá, a buďte tu pro něj. Empatie není tak složitá věc, jak se někdy jeví.
Žádné komentáře:
Okomentovat