Zvyk je železná košile.
Je to důvod, proč, když je mi nejhůř, se zase jednou uchyluju k blogovému zápisku - protože blogování mě provázelo prakticky bez větších pauz už od patnácti let a je pro mě hrozně přirozené se teď k němu vrátit, i když to dost možná křičím do prázdna.
No a další důvod, proč je tohle přirovnání aktuální, je, že jsme si pořídili psa. A já, člověk odjakživa přecitlivělý a vyhledávající denní stereotyp, mám puppy blues jako blázen.
Psa jsme v minulosti už měli. Zažila jsem tři štěňata, z toho jednou pořízené ve velmi nevhodnou dobu (táta přitáhl nové štěně tři dny poté, co nám umřel starý pes, což bylo opravdu příliš brzy - dostatek času na zpracování smutku ze ztráty je důležitý, nebyl dobrý nápad přebíjet ho hned novým psem). Měla jsem poměrně jasnou představu, co to obnáší a jaký je to závazek. Upřímně, po vlastním psovi jsem proto ani nijak extra netoužila. Ale přítel je pejskař tělem i duší a dohodli jsme se, že ok, pejska si pořídíme. Máme dům se zahrádkou, možnost se mu hodně věnovat, finančně máme ušetřeno nejen na psa jako takového, ale i na všechno, co může potřebovat...
Velká chyba číslo jedna bylo moje očekávání, že se to zlomí. Necítila jsem se na pejska stoprocentně připravená, ale když přítel nadšeně našel štěňátka přesně toho plemene, které si vysnil, k odběru jenom kousek od nás, neměla jsem to srdce mu říct ne. Respektive řekla jsem mu své obavy - že bude pořizovat psa do bytu, i když já bych chtěla spíš na zahrádku, že spíš než pejska jsem si přála fenku, že vybral aktivní plemeno, i když já bych spíše něco klidnějšího... Že zkrátka začínám mít trochu pocit, že na mém názoru tu moc nezáleží, což není moc dobrá startovní pozice. Vyříkali jsme si to, začali poctivě studovat, co všechno bude štěndo ke spokojenosti potřebovat, jaký je správný postup zvykání a výchovy... Až jsem se trochu uklidnila a říkala si, jo, to půjde. No, moje nervy se rozběhly a s pořádným nápřahem mě za tuhle lehkovážnost nakoply do zadku.
Chazík je štěně jako každé jiné. Není přehnaně zlobivý, některé věci mu jdou více, některé méně... Prostě štěně se vším všudy. A i když za ten týden, co ho máme, vidíme pokroky (tedy ve věcech, ve kterých pokroky dělat lze), stejně mám pocit, že můj mozek je na pokraji uškvaření se.
Začalo to dva dny poté, co jsme si ho přivezli. Vstala jsem, pejsek mě přiběhl nadšeně přivítat... A já se neovladatelně rozbrečela. Připisovala jsem to tehdy následkům nevyspání, přeci jen když vás štěně co hodinu budí dvě noci po sobě, člověku to na psychické pohodě úplně nepřidá. Jenže se k tomu pláči záhy přidal pocit, že tohle nezvládnu, co jsem to udělala, proč jsem nebyla důslednější, já to štěně nechci, jsem hrozný člověk, nemám na to. Snažila jsem se o štěně postarat dle svého nejlepšího vědomí a svědomí, ale cítila jsem, jak tam nikde nenaskakuje ta úžasná láska, kterou jsem v životě se všemi našimi psy zažila a kterou jsem očekávala. Místo milovaného miminka jsem doma viděla nesnášeného satana, který mi rozbil na kousíčky celý dosavadní život a bude to tak dělat ještě nejméně několik měsíců. Do pěti dnů jsem byla tak psychicky v háji, že jsem prakticky nezvládala vyslovit větu bez toho, abych neskončila v dalším záchvatu pláče. Výčitek se objevovalo čím dál víc a víc, přestala jsem jíst, ze všeho jsem byla ve stresu, nedokázala jsem si nic užít.
Dnes je to přesně týden. Po krátkém zlepšení jsme dnes absolvovali další bezesnou noc a já cítím, jak se zase klepu, mám stažený žaludek a pocit, že jsem všechno udělala špatně. Tak jsem se rozhodla vrátit k blogování a sepsat si tyhle zkušenosti a zážitky do deníčku - jednak pro sebe, abych třeba mohla zpětně vidět, jaké jsou pokroky a kam se celá situace posouvá. A druhak pro kohokoliv dalšího, kdo by tenhle příběh potřeboval číst. Pokud si do googlu zadáte "puppy blues", vyjede vám skutečně spousta příběhů a článků o tomto až překvapivě běžném fenoménu, ale téměř všechno anglicky. Tak zde jeden český příspěvek pro někoho, kdo potřebuje stejně jako já ujistit, že není nezodpovědný kretén. Doufám, že to světlo na konci tunelu přijde spíše v řádu týdnů, a ne v řádu měsíců.
Žádné komentáře:
Okomentovat