Silent Hill je jedním z velké řady hororů, na které jsem se chtěla podívat už dávno (kvůli mému oblíbenci Seanu Beanovi), ale dostala jsem se k němu až nedávno - nevím, jestli jsem už zmiňovala, jaký jsem posera, pokud ne, zmiňuji to tedy teď. Zkrátka jsem na horory nějaké 4 roky nekoukala, protože se pak prostě bojím až moc. Zhruba před rokem jsem měla nějaké horší období, a zjistila jsem, že na depky jsou horory jako dělané. Došlo tedy i na Silent Hill, i když jsem se k tomu dokopávala dlouho, protože jsem na spoustě stránek četla reakce diváků, jak je to jeden z nejděsivějších hororů, co kdy viděli a kdesi cosi. Ale touha vidět ten film, kór po tolika letech, prostě byla silnější.
Na první zhlédnutí jsem měla pocit totálně promrhaných dvou hodin života. Ne tak moc jako v případě Sucker Punch, ale daleko to k tomu nemělo. Přišlo mi, že to nemá hlavu a patu, postavy se chovají naprosto nelogicky, některé jsou pak vyloženě navíc (o tom za chvíli)... A navíc nejsem příznivec nechutných hororů. Pohledu na krev nebo utrhané kusy lidského těla se fakt nebojím, po tom mi bude maximálně šoufl - a i v tomhle ohledu si troufám říct, že dost vydržím, po shlédnutí téměř celé série Nip/Tuck. (I když musím přiznat, že autora silenthillských monster buď v dětství brutálně sexuálně zneužívali, nebo frčí na nějakých hodně divných drogách. Je to fakt síla.)
Odložila jsem tedy Silent Hill s tím, že tohle už znovu vidět nepotřebuju. Ale narozdíl od jiných průserů, jako byla třeba Denní Hlídka, kterou podruhé opravdu vidět ani NECHCI, tohle jsem znovu jenom v ten moment vidět "nepotřebovala", takže jakmile přišla dostatečná nuda, koukla jsem na něj podruhé. Potřetí... A nějak se mi ten film dostal pod kůži. Je to zkrátka přesně ten typ filmu, který je na první shlédnutí špatně stravitelný a musí se vidět víckrát. Viděla jsem ho od té doby hodněkrát a i strávila dost času přemýšlením nad ním, protože ten zmatek nad zmatek tam prostě pořád je, a moc na něj nepomáhá ani pochopení hlavní pointy děje.
Ta se mi mimochodem moc líbí, protože mi přijde překvapivá. A ten nenadálý, ve filmech ne moc často viditelný obrat, podle mě způsobuje to, že Silent Hill mnoho lidí na první pohled nepobere - nejsme přeci jenom na takové obraty zvyklí (já osobně si coby divák nevybavuju jediný film s podobně strukturovanou zápletkou). Máme tu město, které je peklem na zemi. Máme tu holčičku, která je s tímhle městem nějak spjatá, a její oddanou maminku. Máme tu i pěkně hnusné zlo, které se milou hlavní hrdinku snaží zlikvidovat. Máme tu i hrstku podivínů, kteří sice nejsou sympatičtí, ale pomůžou naší hlavní hrdince přežít. A najednou bum, hlavní záporák je najednou přeměněn v klaďase, kterým ale ve skutečnosti stejně není, a za největšího zlejška a hybatele všeho špatného je označen někdo úplně jiný. Největší problém bych v tomto případě viděla právě v té divné transformaci hlavního záporáka v "klaďase". Nejstručněji a nejlépe tento obrat v ději vystihuje asi hláška "You darkened the heart of an innocence." - či jak to bylo. Na konci se tedy řežou dvě záporné strany, které mají mezi sebou nevyřízené účty. Divákovi je ale servírováno, že jedna z těch stran zlá vlastně ani není - a pokud ano, tak pouze z donucení. S tím se nemůžu tak docela stotožnit, ale budiž, je to zkrátka trochu kontroverzní téma. Nicméně to pořád nic nemění na tom, že dodnes tak zcela nechápu, co se stalo, že Rose a Sharon zůstaly uvězněné v alternativní realitě. Na internetu se mi dostalo pouze jediného vysvětlení ve znění "no protože nezabila tu svojí matku, takže je nezabila všechny". Oukej, dejme tomu. Kulhá to na obě nohy, ale také je to vysvětlení.
Když se od děje přesunu ke scénáři... Vykrákat za uši ty blbce, co si prosadili, že v ději musí být nějací muži (v originální hře je hlavním hrdinou muž, tady jej ovšem změnili na hrdinku - a i další důležitější postavy jsou ženské); tak se nám dostává na scénu manžel v podání Seana Beana, kvůli kterému jsem to vlastně celé chtěla vidět. Bohužel musím nakonec konstatovat, že by bylo nejlepší, kdyby tam vůbec nebyl - nebo měl aspoň o polovinu menší prostor. Ta postava je do děje implantovaná hrozně násilně a v drtivé většině scén je to znát; jak znát? Naprosto jednoduše - když si je z filmu odmyslíte, zjistíte, že o žádnou důležitou informaci nebo zážitek nepřijdete.
Kolem a kolem v Silent Hillu pro mě převažují ty kladné stránky nad těmi špatnými - holt se člověk nesmí moc pozastavovat nad tím, jak se to vlastně všechno semlelo. Vykládat celý film z pohledu Alissy, asi bychom se těmto nesrovnalostem vyhnuli - ale zároveň by to vycuclo veškeré napětí. Přemýšlela jsem i, jestli by filmu nepomohla delší stopáž, aby historie Silent Hillu dostala více prostoru - ale ten film je i tak na klasickou americkou produkci až moc dlouhý (přes dvě hodiny) a nevím, jestli by divák byl vůbec schopný při ještě delší stopáži dávat ke konci pozor.
Silent Hill jsem viděla jednou, ale zůstal mi vězet v hlavě vlastě napořád, možná to bylo množstvím scén, které mě tenkrát fakt vyděsily, ale že bych po shlédnutí filmu měla problém dojít si ve tmě na záchod, to se mi u Silent Hillu díkybohu nestalo. Asi se na to kouknu znova :D. A ještě bych doplnila, že začátek filmu mi přijde ujetý, ale to možná bylo jen českým dabingem :D.
OdpovědětVymazatAni nevím, jestli jsem to vůbec s českým dabingem viděla.:D Koukám na to od začátku v originále, maximálně s titulky. Taky jsem se po tom nijak zvlášť nebála - ale při sledování mi občas nebylo zrovna dobře po těle.:D Ale to bylo hlavně zásluhou těch monster než toho, co se tam dělo. I když ten konec je místy vážně übernechutný.
OdpovědětVymazat