Kamarádka mě ukecala, abych s ní a ještě několika dalšími lidmi šla na koncert Kristíny (kdo neznáte, račte googlit). Naléhala tolik, že jsem jí v nějakém neobvykle dobrém rozpoložení mysli nakonec odkývala. A zbytek dní už jenom strávila horečnatým vymýšlením, jaká výmluva bude znít nejvěrohodněji... Bohužel lístky už byly koupené, a platit za koncert, na který jsem nakonec ani nešla, by byl dvojnásobný oser, takže jsem se nakonec ve středu večer nějak přinutila se hodit trochu do parády a nechat to koňovi. I když jsem ještě v poledne byla skálopevně přesvědčená, že mě nikam nedostane ani pár volů. Pak jsem si ale řekla, že kamarádka (byť jiná kamarádka než tahle) kvůli mě před rokem přetrpěla splnění mého dětského snu alias koncertu Petera Nagyho a Indiga, což chce taky značnou porci odvahy, a nakonec se mi po koncertě svěřila "...sakra, proč já ho vlastně nemám ráda? Však půlka těch písniček byla super!". Tak jsem jenom tiše doufala, že podobný konec vezme i tento večer.
V klubu panovala dost komorní atmosféra, lidí přišlo tolik, že akorát zvládli obsadit bar a místa k sezení, jenom pár se nás vydalo sednout na schody. Koncert navíc začal pozdě, takže publikum bylo zprvu více než vlažné. Což je něco, co nesnáším ještě víc než nějakou neoblíbenou hudbu - což stejně není případ Kristíny, její hudba mi je zkrátka a dobře jenom úplně jedno. Naživo to ovšem byla více než slušná taneční muzika, takže i když jsem neznala skoro žádnou písničku, prostě jsem vyzvala kamarádku k tanci. Chvilku jsme tancovaly jako jediní dva blázni, ale po pár minutách se to naštěstí zlomilo, ne jako kdysi na O5 a Radeček (věřte nebo ne, ale taky se na ně naživo dobře tancuje), kde lidi akorát stáli a blbě čuměli od začátku do konce. Kristína měla i výbornou doprovodnou kapelu, kde si postupně skoro každý z muzikantů střihl nějaké to sólo a občas docházelo k hraní na skutečně kuriózní nástroje, ale to zároveň byly jedny z nejzábavnějších pasáží celého koncertu. Sice ve srovnání s Indigem a např. úžasně vyimprovizovanou Chráň svoje bláznovstvá (což je jinak neuvěřitelná sračka a v koncertním podání o poznání "zkrásněla") to nebyl až takový top, ale pořád dobré.
Po koncertě jsem kamarádce slíbila fotku s Kristínou, a skončilo to focením se s celou skupinou. Už podruhé se mi stalo, že poté, co jsem přišla k jednomu z členů doprovodné kapely se zeptat, jestli se se mnou nevyfotí, mi bylo odpovězeno "No s tebou musím". Asi bych měla mírnit své dovádění v první řadě...
Zkrátka a dobře nakonec to opravdu přeci jen stálo za to.:)
Žádné komentáře:
Okomentovat