Trochu retro, tentokrát na téma zelenáč na vysoké škole aneb Ústí je hustý

Tyhle prázdniny se stále nesou v duchu vzpomínání a bilancování, a při nedávném prohrabávání fotek a zápisků jsem zkrátka dostala obrovskou chuť podělit se s váma (a sama sobě tak připomenout, to asi především :D) moje první roky na vysoké škole. Původně jsem chtěla začít Brnem, protože už jsem tu tak zakořenila, že mě ani nenapadlo psát o Ústí, ale přeci jen to byl rok života, který mi něco dal, a byla by škoda ho odignorovat.

Moje seznámení s Ústím rozhodně neproběhlo ideálně, protože jsem tam šla jenom proto, že mě nikam jinam nevzali a UJEP byla jediná slušnější škola, která vypisovala druhé kolo přijímaček do jiných než matematicky zaměřených oborů. U přijímaček jsem sice zazářila znalostmi i vtipem, ale pak přišly další komplikace v získávání kolejí (mají tam na to "úžasnej systém") a deprese z toho, že budu ve městě, které je až na druhé straně republiky. Skončila jsem na koleji K1, což je druhá nejhnusnější kolej, v hnusném pokoji, ale zase měl v názvu sedmičku (sedmé patro, třetí pokoj), což je moje šťastné číslo. A skutečně šťastné bylo, i když spolubydlící nebyly ideální, pořád to bylo super. Dokonce jsem si mezi nimi našla kamarádku na delší dobu než na ten rok, co jsem tam byla.

Ne, tohle nebyla ta kamarádka.:) Nicméně že se v Ústí kalilo, až to zdravé nebylo, je naprostá pravda. Holt koleje.:D Navíc naproti nám bydlela parta kluků, jejímž členem byl i můj spolužák, takže se část našeho pokoje brzo k jejich akcím přidávala tak nějak automaticky. Chodby na K1 nebyly pro větší kalby úplně ideální, zato široké chodby na K3, to bylo jiné žrádlo. První tři fotky jsou právě odtud, z jedné konkrétní akce, tzv. předvánoční chodbapařty.

Z tohohle začátku to může vypadat, jako že jsem se čile a bez problémů zapojila do klasického studentského života, ale paradoxně opak je pravdou. Nemám pocit, že bych si, až na pár výjimek, našla v Ústí skutečné přátele. Naopak jsem se tam většinu času cítila hrozně opuštěná a kromě školy a pokoje na koleji jsem nic moc jiného neznala.

Tři pětiny našeho pokoje. Holky byly častokrát vážně to jediné, co mě drželo nad vodou.

Na téhle fotce je zachycená část našeho pokoje při oslavě narozenin jedné spolubydlící. Byl to jeden z nejlepších večerů, co jsem v Ústí zažila - byla zábava, poznala jsem nové lidi, příjemně jsme si popovídali a večer byl rozjetý tak akorát, aby člověk druhý den ráno nemusel vstávat s pocitem "jžš, to jsem to zas přepísk". Věc, která mi na kalbách, pořádaných naším kruhem nebo kruhy příbuznými vadila, bylo totiž to, že na nich zjevně šlo především o to, kdo se zleje víc a dřív, kdo se s kým vyspí a kdo udělá větší bordel. Pardon, říkejte si klidně, že jsem upjatá, ale takové akce já podnikala naposledy v typickém telecím věku šestnácti až sedmnácti let.:D

Jedna z asi všeobecně nejoblíbenějších fotek z oné oslavy. Se špunty od šampaňského byla obrovská sranda, a vodník byl prostě bezkonkurenční!

Přesouváme se do jarního semestru, konkrétně na Majáles. Nedávno jsme si s bývalou spolužačkou nad touto fotkou zavzlykaly, jak to bylo tehdy super a jak tyhle komorní, malé Majálesy byly daleko lepší než to, co se pořádá poslední dobou. Tématem Majálesu 2010 byly filmové postavy, bohužel jsem se do průvodu rozhodla jít pár hodin předem, takže jsem neměla čas připravit si pořádný kostým. Nikdo to samozřejmě nepoznal, ale šla jsem nakonec za Ginger z Moje Sestra Vlkodlak.:D

I když Majáles je taky jednou z mých nejlepších vzpomínek na Ústí, utvrdila jsem se tehdy v tom, že potřebuju z Ústí vypadnout, nebo mě to bude stát zdraví psychické i fyzické. Přechod ze zdravého prostředí venkova na Vysočině do nechvalně známého prostředí průmyslového severu moje tělo nezvládalo a během dvou měsíců jsem vystřídala angínu, dávivý kašel a laringitidu. Navíc nevím, jestli je to čistě mojí "rozmazleností" z Vysočiny, ale Ústí je opravdu nepředstavitelně ošklivé město.
Zkrátka krátce po Majálesu jsem podruhé dělala zkoušky do Brna, tentokrát na obor, na který je snazší se dostat, a uspěla jsem.

Vysokoškolský život v Ústí měl vedle spousty nevýhod ale i některé výhody. Jednou z nich byla blízkost Prahy. Stačilo sednout na vlak a během hodiny a něco jsem byla na místě, kde jsem se cítila daleko lépe, a kde mám nejen značnou část rodiny, ale i několik kamarádů a bývalých spolužáků. Kolikrát jsem na víkend ani nejela domů, jen jsem se zkrátka přesunula do Prahy, nejčastěji k babí nebo do bytu ke kamarádce ze střední. Ráda bych fotku nahoře nějak vysvětlila, ale nevím jak...:D

Občas se na naše jízdy přidávala i druhá kamarádka, studující sice v Brně, ale v Praze se i tak často pohybující. Roxy a Cross, to byla naše místa.:)

Na závěr dvě fotky ze školy. První fotka je z přednášky PVH (pomocné vědy historické), kterou jsme pokaždé absolvovali v učebně prostorově naprosto nevyhovující počtu přihlášených studentů (proto také dva kolegové na této fotce sedí u umyvadla, jinde prostě už nebylo místo), protože přednášející, s láskou nazývaná Ježibaba, trvala na tom, že výuka musí probíhat zrovna v této místnosti. PVH byly asi největším postrachem všech nás, prváků, ani ne tak kvůli své povaze jako právě kvůli oné přednášející, která nám dávala náležitě začoudit. Dodnes si pamatuju, jaký horor bylo učit se na test a ústní zkoušku, a za všechnu tu snahu a námahu jsme dostaly jenom 4 umolousané kredity za dva semestry, zatímco v Brně za stejný předmět dostávají studenti 7 kreditů za semestr. Zhruba na stejné úrovni děsivosti byly v prváku už jen předměty vedené jiným vyučujícím s taktéž milou přezdívkou Křivohub (autory této přezdívky jsou ovšem studenti z Liberce).

Poslední fotka je sice opět z Prahy, ale tentokrát už spojená se školou - exkurzí. Trvala pět dní, každý den se dělalo něco jiného a mohli jsme si sami dát dohromady program podle toho, jak nám to vyhovovalo. Neskutečně jsem si jí užila.:)