A la Mode, a la Mort

Vždycky, když čtu různé články dne na úvodní stránce blog.cz (jelikož na této doméně udržuju při životě poslední blog, zavítám tam prakticky denně), říkám si skoro pokaždé "ano, takový článek bych mohla napsat taky!". Ale jak sami vidíte, vždycky zůstane jenom u toho říkání...:D
Je to především proto, že psaní mám plné zuby s diplomkou, kterou bych chtěla mít do konce tohoto týdne už konečně hotovou v první verzi, abych jí mohla poslat vedoucí, upravit podle požadavků, a snad odevzdat - protože ještě na konci února mi vedoucí tvrdila, že mě tu práci odevzdat nenechá, protože si nemyslí, že bych jí byla schopná stihnout napsat v nějaké slušné formě. Možná si říkáte, co s tím tak stresuju, že si spousta lidí prodlužuje o půl roku školu, aby měla čas práci napsat... Věřte, že bych to momentálně udělala s největší chutí, protože by mi to dalo i víc času ke šprtání na státnice. Ale to bych si musela bezpodmínečně sehnat práci, protože už mám rok studia pryč z jiné školy, a každý další semestr navíc už musím platit (ano, na většině škol jsou to dva roky, bohužel MU patří k té trošce, kde máte pro bakalářské i magisterské studium dohromady navíc jenom jeden rok). Takže buď bych musela platit dva a půl tácu za měsíc (dejte to krát šest a vyjde vám, jaká pálka by to byla do státnic), nebo přerušit studium a vzdát se studentských výhod. V obou případech by to nebyla levná sranda, protože rodiče nemají peníze na to, abych mohla prodlužovat. Respektive bylo by přesnější říct, že mamka nemá peníze, protože od táty jsem už šest let neviděla ani korunu, naopak ještě on tahá peníze ze mě. Nicméně pokud mi v současné situaci někdo nadává do vyžírků, je to paradoxně právě on. Ale o tom mluvit nechci, protože si pokaždé akorát hnu žlučí... Jen se bavím tou paradoxní situací, že kdyby naši byli rozvedení, tak bychom z něj nějakým způsobem alimenty snad vymlátili. Ale protože rozvedení nejsou, tak si s klidem může dovolit mě absolutně nepodporovat. Ani finančně, ani nijak jinak.
Momentálně mám sice brigádu, ale ta na konci dubna skončí. Vlastně už se na to i docela těším. Tenhle rok jsem totiž zjistila, že sice ano, práce s lidmi a mezi lidmi je přesně to, co chci dělat, protože nic mě neděsí víc než představa, jak jsem celý den zalezlá sama někde v kanclu, ale manuální práce "to je můj hrob". Ne že by se mi pracovat nechtělo nebo jsem byla úplně levá - jen jsem prostě pomalejší. Ráda dělám věci důkladně, a pokud je mám udělat opravdu pořádně, bohužel je nezvládám dělat zároveň rychle. Proto jsem v létě nedostala místo servírky v kavárně - ano, opravdu na světě existuje někdo, kdo není schopný udělat ani blbý kafe. Ale vzhledem k brutálnímu tempu, které po nás šéfová už od začátku vyžadovala, jsem to prostě vzdala. Udělám vám klidně perfektní kafe, ale musíte mi dát prostor se to naučit. Rychle se ani pes nevysere, jak říká moje mamka. Takže jsem nakonec skončila uklízet a obsluhovat v jedné sauně. "Moje" skupiny mám z většiny fakt ráda, a peníze taky nejsou vůbec špatné (reálně si vydělám něco přes 60 na hodinu, záleží jak kdy), ale to je asi tak jediná útěcha. No, teď přijde ten vtip - na léto jsem se upsala na brigádu, ze které je mi jasné, že se asi po...:D Určitě vám o tom dám časem nějaké echo, ať se můžete zasmát, protože škodolibost nejčistší radost.:) Ale za 90 korun na hodinu, no neberte to... Snad to přežiju ve zdraví.:D
Za měsíc budu mít narozeniny. I v kontextu toho všeho jsem se rozhodla, že na mém narozeninovém dortu prostě musí být tohle:

Omlouvám se všem, kterým jsem právě způsobila infarkt.:D Ale jak jsem včera řekla kamarádce, Bucky v narozeninovém kloboučku s ruským nápisem, to je, jako kdyby to někdo dělal pro mě na zakázku. A protože se kamarádka tvářila hrozně tajemně a ptala se, který den přesně ty narozeniny mám, tak čuju, že pokud tahle fotka opravdu neskončí na dortu, tak na nějaké klíčence nebo hrnečku určitě.:D