Tentokrát jsem se ale nostalgicky zanořila do hudby, kterou jsem poslouchala, když mi bylo 16, 17 let. To je vůbec období, na které děsně ráda vzpomínám, i když to nebyl žádný med. Ale když zpětně vidím, jak silně jsem všechno prožívala, jak činorodá jsem byla - kreslila jsem, hrála divadlo, skládala písničky... Tak si říkám, kam se to podělo, a že bych ještě aspoň jednou, aspoň na pár dní, chtěla být zase taková.
Nejvíc jsem tehdy milovala kapely System of a Down a Placebo, přes to nejel vlak. Ty si občas poslechnu ještě dnes. Pak se ale objevila třetí kapela, kterou jsem narozdíl od SOAD a Placek neslyšela už opravdu dlouho. A to jsou, jak napovídá název článku, Billy Talent. Ježiš, jak já je milovala. Zjistila jsem, že i když už se o ně opravdu dlouho nezajímám, tak si dodnes pamatuju jména členů. Co mě ale šokovalo, bylo, že jsem si vůbec nevybavovala písničky. Pouštím si teď posledních několik dní jejich stará alba a úplně mi běhá mráz po zádech, jak jsem po osmi letech slyšela něco, co jsem dřív mohla poslouchat denně. Dokonce si pamatuju klipy, které jsem si k jednotlivým písničkám vymýšlela...
Nedá se svítit, i když je Fallen Leaves po těch letech hrozně provařená, pořád jí mám bezkonkurenčně nejradši. Dodnes si pamatuju, jak se mi z celého alba líbila nejvíc, jak jsem byla nadšená, když se kapela rozhodla natočit nový klip právě k ní... A když jsem se o své nadšení podělila s kolegy s dramaťáku (klip vyšel na přelomu listopadu a prosince, takže to bylo zrovna v období, kdy jsme pendlovali coby mikuláš a čerti po školkách), dostali záchvat smíchu "Šmarjááá, vždyť ten borec zpívá jak slepice!" a vzápětí předvedli perfektní slepičí karaoke. No jo, co si budeme říkat, asi je pravda, že v tom období bylo mezi fanoušky Billy Talent minimum kluků. Ať žije emo vlna, i když je dávno za námi.:)
Jednou z perel mých VHS byl dokument Diary of Billy Talent, na který jsme si museli počkat dlouhých 7 let, než se objevil na netu - a to ještě s posunutou zvukovou stopou. Ale stojí za to i tak!
Co mě ale včera vytočilo asi nejvíc - našla jsem jednu stránku své kdysi chystané lehce hororovější povídky, ke které mě právě hudba Billy Talent, respektive konkrétně Devil on my Shoulder a Devil in a Midnight Mass, inspirovala. Strašně se mi ten úvod líbí a strašně ráda bych psala dál, ale já si už prostě ani za boha nevybavím, o čem to mělo být!!! :D
Kdo si chce počíst, račte pokračovat pod perex.:)
„Ty
hajzle, ty seš snad nesmrtelnej…!“ syčel si Scott pro sebe, zatímco pravou
nohou klečel někomu, koho sotva znal, na zádech, čímž ho držel pevně
přižehleného k zemi, pravou ruku měl kolem jeho krku omotanou tak pevně,
že mu div neutrhl hlavu. Možná by bylo nejlepší, kdyby mu rovnou zlomil vaz,
ale cítil, že i když před chvílí pochyboval o jeho smrtelnosti, mele
z posledního. I tak měl ale výdrž, musel mu třikrát praštit s hlavou
o zeď, aby se přestal bránit, a i tak po něm stále máchal rukama a snažil se
zachránit si život. Scott cítil, jak s přibývajícím časem přímou úměrou
stoupá i nervozita a tlukot jeho srdce, takhle dlouho s nikým nikdy
bojovat nemusel. Bohužel z tohohle chudáka musel život vytlouct ručně,
neměl u sebe ani nikde po ruce ani blbý šátek nebo pruh jakékoliv látky, aby ho
mohl uškrtit rychle a hned. Musel ho nejdřív zbít téměř do bezvědomí. Když mu
mlátil s hlavou do zdi, slyšel, jak mu praskla lebka. Podlaha, oblečení,
oni dva, všechno bylo od krve.
Kdyby
měl čas připravit se, nebyla by to taková řežba. Jenže čas bylo to, co skutečně
neměl.
Jenže
nesmrtelný, když už nebyl schopný se bránit, si přivolal aspoň na pomoc
strážného anděla v podobě dvoumetrové gorily.
„Slez
z něj, ty zmrde!“
Scott
neměl ani možnost zamyslet se nad tím, co vlastně slyšel, tak moc byl zabraný
do souboje, když ho popadly dvě silné paže a sevřely ho pod rameny tak silně,
že nemohl dýchat. Div že pod tím náporem nekapitulovala jeho žebra. Ne, teď ho
přece neodtáhnou, ne teď!
Začal
kolem sebe kopat jako šílený. Ale proč jako, už pár dní byl za šílence
oficiálně. Ale síla mu najednou scházela. Mohl kolem sebe akorát bezmocně kopat
nohama a mlátit rukama. Dočkal se akorát toho, že se ho chopila ještě druhá
gorila.
Věděl,
kam ho nesou, ale bylo mu to jedno. Všechno mu bylo jedno, jemu záleželo jenom
na tom, aby ten hajzl umřel. Když ne hned, tak aspoň do zítřejšího rána, 5:17,
to byl ten čas.
Hodili
s ním o podlahu tak, že jestli nebude mít nic zlomeného teď, tak už nikdy.
V levém rameni mu vybuchla ostrá bolest, stejně na ten dopad zareagovala i
tak pohmožděná žebra. Na tuhle bolest ale nedbal, obával se toho, co přijde
potom. Rychle se otočil a doslova doklouzal po podlaze do rohu místnosti. Nohy
a ruce si složil před tělo jako obrannou zeď.
Hlavně
ne žádné hnusné drogy, hlavně ne žádnou hnusnou injekci.
I
jeho měla ale evidentně nějaká vyšší mocnost ráda, jelikož dveře se hlasitě
zabouchly bez toho, aby ho ještě předtím navštívil divně se usmívající panák
v bílém plášti.
Osaměl
v malé, bílé místnosti. Netušil, jak dlouho ho tady mohou nechat.
„Prosím,
prosím ať ta mrcha co nejrychleji zhebne.“ procedil skrz zuby, oči křečovitě
zavřené.
„Taky
si na to počkám.“ zaduněl mu v hlavě hlas. Polekaně otevřel oči do široka.
Takže to skutečně nebyla náhoda, že ho nechali na pokoji. Byla tady. Chtěla ho
střízlivého. Pro ni bylo jednoduché dotýkat se myslí lidí, to sám mnohokrát
poznal. Kdyby mu občas nesáhla na rozum, skončil by v blázinci už velmi
dávno.
Žádné komentáře:
Okomentovat