pátek 21. července 2017

Morning After

Tak už i naše generace má svou velkou rockovou hvězdu, která spáchala sebevraždu. Včera se to rozhodl zabalit Chester z Linkin Park. Člověk, který hudebně ovlivnil bez nadsázky miliony lidí po celém světě (včetně spousty aktivně hrajících kapel) a nezanedbatelnému množství z nich pomohl překonávat nejrůznější těžká životní období. Do téhle kategorie se řadím i já a je mi neuvěřitelně smutno z toho, že člověk, který mi skrze svou hudbu dokázal dát tolik síly, neměl sám dost sil na to, aby se postavil vlastním démonům. Jelikož mám ale v blízké rodině člověka trpícího depresí, vím moc dobře, co všechno tahle nemoc dokáže. Dost lidí mu například vyčítá, jak mohl na světě nechat samotné své děti. Co když ale vůči dětem cítíte obrovské výčitky svědomí, že jste je vůbec zplodili do světa, který tolik nenávidíte? Někdo, kdo si tímhle neprošel, asi nedokáže plně pochopit, proč se říká, že deprese je rakovina duše.
Mě bylo 10, když jsem Linkin Park objevila. Žádná láska na první pohled to ale rozhodně nebyla - jako první jsem totiž v televizi viděla Crawling a žádný dobrý dojem to na mě neudělalo. Moc uřvané, moc depresivní... Pak ale vyšlo In The End a všechno se obrátila vzhůru nohama. Pamatuju si, že jeden můj spolužák (byla jsem tehdy v 6. třídě) měl Hybrid Theory přehrané na kazetě a chránil ji jako oko v hlavě, protože to bylo album, které v té době chtěl prostě každý. Vykšeftovala jsem s ním tehdy zápůjčku výměnou za plakát LP z Brava a videokazetu, na které jsem měla nahrané některé jejich klipy.


Tehdy jsem si ale přehrála jenom Papercut a In The End s tím, že zbytek mě zase až tak nezajímá. Celé Hybrid Theory jsem tak slyšela o něco později, když jsem byla na návštěvě u příbuzných a spala v pokoji mé starší sestřenice, která zrovna tehdy nebyla doma. Dodnes si pamatuju, jak jsem seděla v potemnělém pokoji na posteli, zírala do zdi a vznášela se v neuvěřitelných světech. Při A Place For My Head mi doslova naskakovala husí kůže. Jako kdyby ta hudba šla přímo ze mě, jako kdyby někdo věděl naprosto přesně, co chci a potřebuju slyšet... Dlouho jsem měla nepříjemné pocity z Pushing Me Away prostě jenom proto, že byla na albu poslední a já si přála, aby to ještě nekončilo.


Ke 14. narozeninám jsem dostala album Meteora a moje láska k LP tím byla nadobro zpečetěna. Právě z tohoto alba je moje asi vůbec nejoblíbenější písnička - Figure.09.


Linkin Park ovládli každý kousek mého života. Období na druhém stupni základky bylo v mém životě zatím to vůbec nejhorší - 4 roky prakticky nepřetržité šikany, žádní kamarádi... Což myslím doslova, první kamarádku jsem si našla až v osmé třídě, do té doby jsem opravdu s nikým nekamarádila. Respektive spíš se nikdo nekamarádil se mnou. Místo toho jsem denně musela snášet naschvály, nadávky ve stylu "Proč už se sakra nezabiješ, kdo se na ten tvůj ksicht má pořád koukat!"... Jediná moje záchrana byly vnitřní světy, které jsem si vytvořila, abych aspoň občas mohla utéct. Zejména jeden svět, ve kterém Linkin Park a jmenovitě Chester sehráli obrovskou roli a který je se mnou dodnes. Právě proto mám pocit, že Chester nezemřel. Ve světě "za televizí" žije pořád, stejně jako všichni ostatní.
Vlastně si zpětně myslím, že hudba Linkin Park a Chesterův velice sugestivní hudební projev byly jedním z klíčových faktorů, proč jsem své emoce a strachy projevovala zdravými způsoby a nikdy jsem je nevztáhla na sebe ve formě sebepoškozování - ne že by na to nebyly myšlenky...


Linkin Park byli mojí nejoblíbenější skupinou až do roku 2008, kdy je na trůnu vystřídali Slot. Na ono vrcholné období mám několik památek - především obrovské množství povídek (kdybych se za ně zpětně tolik nestyděla, klidně bych se o ně podělila :D) a taky mojí fanouškovskou knihu, kde mám hromady nejrůznějších výstřižků a úlovek nejcennější - lístek z koncertu v Praze v rámci turné k Minutes To Midnight. Nejen, že jsem LP viděla naživo, ale viděla jsem je naživo v období, kdy jsem je nejvíce milovala. Co může fanoušek chtít víc?


Fanouškovsky jsem se s LP rozešla po vydání A Thousand Suns. Ani ne tak kvůli nové hudbě - naprosto respektuju právo hudebníků na vývoj - jako spíš kvůli jejich postojům, které začali zaujímat. Jednak jejich příklon k politicky a environmentálně angažované hudbě pro mě coby fanouška kapel, které se těmito tématy zabývají dlouhodobě a hluboko, zněl poněkud tragicky mělce, no a pak taky kvůli jejich skrytému-ne-moc-skrytému nadávání fanouškům. I'm not the same person telling you to forfeit the game... Try to catch up, motherfucker! S každým dalším albem už pak LP jenom dokola obhajovali sami sebe, a to také moc dobře nepůsobí. Nejsou jedinou kapelou, která musí žít s megaúspěšným albem za zády. A taky čím víc se do hovna rýpe, tím víc smrdí.


Přesto jsem je nikdy nepustila ze zřetele. Jejich hudba ve mě pořád rezonuje, a není to nostalgie, je to pořád to něco, co mě k nim před tolika lety přitáhlo. Například se mi velmi líbila jejich spolupráce s Daronem Malakianem - vyjít Rebellion v roce 2006, asi bych sebou na místě švihla blahem. Moc se mi líbila (a dodnes líbí) i Lost In The Echo - i když si vybavuju, že když jsem jí poprvé slyšela, tak jsem si říkala, že ti noví Fort Minor zní nějak hodně dobře...:D


Z toho, co jsem zatím napsala, si asi dovedete představit, jak jsem se tvářila na One More Light. Klip k Heavy se mi sice opravdu moc líbí (nádherně odkazuje k jednomu z mých světů, opět musím říct, že kdyby klip, ve kterém Chester sám na sebe řve, natočili o 10 let dříve, byla bych nadšená), ale hudba mě prostě absolutně neoslovila. A to přitom pop poslouchám poměrně ráda a často. Ano, stojím si za tím i po tom, co se stalo. Jen mě zpětně trochu mrzí, že jsem si všimla, že se Chester chová divně, ale protože jsem předpokládala, že to souvisí s celkově občas divným postojem LP vůči fanouškům, který jsem už zmiňovala, přešla jsem to jedním jízlivým komentářem. Možná to ale mělo daleko hlubší kořeny.


Chesterův odchod mě hodně zasáhl, ale překvapivě ne tolik, jako mě zasáhl odchod Nickyho Haydena. Na rozdíl od Nickyho, Chester si tenhle konec vybral. Proto jenom doufám, že nalezl to, co hledal, a že aspoň po smrti získal klid, který během života neměl.

1 komentář:

  1. Ja som z toho stále v šoku, a momentálne neprechádzam dobrou fázou, trápi ma strašne veľa vecí a toto ma fakt zasiahlo. Síce nepatrím k tej pôvodnej generácií fanúšikov, ale myslím, že aj medzi nami si našli kopu fandov práve vďaka tým "správam", ktoré vysielali. Začala som ich počúvať, lebo mi ich niekto odporučil, a vždy sa mi uľavilo, keď som si mohla s Chcesterom zakričať. Ten predposledný album ma mega sklamal a dosť som utlmila svoju lásku, vracala som sa späť k prvým dvom. No a keď som počula Heavy, tak som si povedala, že LP sú navždy preč. Ale pred pár týždňami som dala šancu celému albumu, a aj keď mi jeho zvuk príde veľmi tuctový, fakt som sa nešla v textoch. Myslím, že veľa ľudí odsudzuje ich hudbu (novú aj starú) kvôli zvuku, no dôležité sú tie texty, v tom sú majstri. A lyrics z nového albumu mi v mnohom znejú teraz, po jeho smrti ako...ja neviem, akoby sa na to pripravoval a chcel sa so svetom rozlúčiť hudbou, ktorá ale myslím, zase pomôže kopec ľuďom, pretože v nej nájdu útočisko. Tak ako ja. Proste neviem, čo k tomu povedať. Boli tu pre mňa, keď nikto iný nie... tiež dúfam, že Chester je už na lepšom mieste...

    OdpovědětVymazat