Dnes ráno jsem o tom mluvila poprvé, protože včera jsem se bála, že by mě všichni měli za magora.
Moje stanovisko před včerejším zápasem vypadalo zhruba tak, že jsem v skrytu duše doufala, že Švédy porazíme, ale moje realističtější já mi říkalo, ať na to moc nespoléhám. Ale když jsem viděla, s jak úžasným nasazením naši kluci od první minuty hráli, nezbylo mi nic jiného než kopnout mé drahé realističtější já do zadku. Nepoznávala jsem jak naše, tak Švédy - naše v dobrém slova smyslu, naše soupeře v tom špatném. Naši kluci že dohrávají souboje a chodí do brány? Dávají dlouhé a přesné přihrávky? Nevymíchávají parádičky, ale rovnou střílí? Nevěřila jsem vlastním očím. A stejně tak jsem ve stejnou chvíli dumala, jestli jsem kdy Švédy viděla hrát tak hroznou plácanou. Přesto, když padl první gól, myslela jsem, že je konec. Že dostaneme ještě rychle druhý gól a Švédové už zápas nepustí. Ale jak jsem řekla, naši hráli skvěle, a vydrželo jim to téměř celé první dvě třetiny. Jakmile jsme na konci druhé trochu polevili a dostali gól do šatny, věděla jsem, že je zle a že nám teče do bot. Začátek třetí třetiny to jenom potvrdil.
V tomhle okamžiku jsem si vzpomněla na dvě věci. Tou první byl krátký článek, který jsem nedávno četla na tumblr a ve kterém jeho autorka psala, že když potřebuje pomoc, prosí o ní Gillese Villeneuva. Ať už se jedná o sportovní události nebo zkoušky; a že jí Gilles ještě nikdy nezklamal. A pak jsem si vzpomněla na mamku, která, když jsme hráli semifinále v roce 2005, seděla u okna a prosila Ivana Hlinku, ať našim klukům pomůže.
Zkrátka jsem udělala to samé. Celou třetí třetinu jsem strávila se zavřenýma očima (takže jsem sice mnoho z konce zápasu neviděla, ale on bohatě stačil Zárubův komentář - mimochodem, to jenom potvrzuje, jak skvělý je to komentátor, když i jenom z jeho slov člověk naprosto přesně vidí, co se na hřišti odehrává) a prosila všechny tři naše kluky, kteří s námi bohužel nemohli letos být, i kdyby chtěli, aby v tomhle okamžiku své kamarády neopouštěli a pomohli jim. Děkovala jsem jim za každý povedený zákrok nebo pěknou akci před Švédskou bránou. Představovala jsem si je, jak stojí u mantinelu a jsou na tom zápase taky. A zhruba od půlky třetí třetiny jsem tušila, že ať bude průběh třetiny jakýkoliv, rozhodující gól padne v poslední minutě. Proč? Protože přesně tehdy se v mých představách začal Rachna usmívat...
V tomto případě byl snad mohla pointa mít název Víra. Což je slovo, které by sport měl vždycky obsahovat. Takže stejně jako někteří našim věřili na vítězství, jiní nevěřili, stejně jako náš tým jistě věřil, že zvolili správný přístup k zápasu a další a další věci, já věřím, že Rachůnek, Marek i Vašíček na tom zápase byli. Pomáhali a usmívali se.
Žádné komentáře:
Okomentovat