8th May

Dneska pro mě dost zvláštní den. Kromě toho, že slavíme konec 2. světové války (která osmého sice skončila oficiálně, nicméně v Čechách se bojovalo až do třináctého a Praha byla osvobozena devátého, na moje narozeniny), jsou dnes i dvě výročí, vztahující se k mým oblíbencům, kteří mezi všemi mými oblíbenci mají skutečně zvláštní místo. Dnes je to 30 let od smrti Gillese Villeneuva, jednoho z nejlepších závodníků, který kdy žil - samozřejmě pro mě osobně, aby neměl někdo tendence se se mnou dohadovat.:) A také dnes slaví 40. narozeniny Darren Hayes, kterého budete spíš znát jako zpěváka skupiny Savage Garden. Takže jsem se rozhodla tento článek pojmout jako takové krátké zamyšlení nad tím, jak je důležité mít své dětské (a ostatně i dospělácké) hrdiny. Protože mě vždycky zas a znovu dokáže dostat, když někdo tvrdí, že nikdy nikoho neobdivoval, protože proč by to dělal. (Proti gustu...)
Ne že bych měla tak akutní potřebu se s někým ztotožňovat. Ale třeba v případě Darrena jsem vždycky měla tak nějak pocit, že mi "rozumí". Už jenom to, že se narodil přesně 24 hodin přede mnou (samozřejmě v jiném roce) - 8. května ve 2:15 ráno. A taky to, že ho spolužáci ve škole nesnášeli, protože nechodil na diskotéky, neopíjel se a rád si četl. Jako kdybych tu samou situaci už někdy zažila, že. A ne jednou. Nesnila jsem o tom, že budu taky jednou slavná zpěvačka a všem jim ukážu (beztak by se smáli dál), jen mi to dávalo naději, že to všechno skutečně jednou skončí a že se to dá přežít; a dokonce s úsměvem.
Co konkrétně mě tolik poutá k Gillesovi, to se bude vysvětlovat hodně těžko. Všimla jsem si ho díky tomu, že je otcem mého vůbec nejoblíbenějšího závodníka, a že když jsem mamce coby jedenáctiletý capart oznámila "Tomuhle fandím!" (na obrazovce si dodnes pamatuju krásný záběr na Jacquesův B.A.R.), odvětila: "Tomu nefandi, ten se ti zabije. To je stejnej blázen jako jeho táta."
Nerada bych tu zabíhala do rozebírání toho, jestli byl Gilles doopravdy blázen, a jaký to byl vlastně talent, protože to si můžete přečíst kdekoliv jinde. Pro mě to byl především přímočarý, zajímavý člověk, který byl pořád jenom člověkem a tudíž měl i špatné stránky; ale mohl je převážit těmi dobrými. Nevzdával se. Tahle věta by se v jeho případě měla dvakrát podtrhnout, protože mnohdy zní jako klišé, ale v jeho případě to byla tuplovaná pravda. A v neposlední řadě to byl skvělý táta. Možná teď budou mnozí namítat, že to byl teda úžasný otec, když se zabil při závodění. K tomu bych řekla jenom tolik, že Joanne věděla, koho si bere. A že jeho předčasná smrt nic nemění na tom, že svoje děti skutečně miloval a udělal by pro ně první poslední. Ostatně písnička, kterou pro něj po jeho smrti Jacques a Melanie napsali, mluví za vše.

Pane jo, říkala jsem, že to bude kratší, ale nakonec jsem se pěkně rozepsala... Takže díky všem, kdo se pročetli až sem.:)

Happy birthday, Darren!

Il migliore di tutti per sempre, Gilles. Legends will never die.

(Strašně moc mi na téhle fotce připomíná Jacquieho...)