Bernard fest 2012 aneb Zážitkový pátek

Pořád a pořád se přesvědčuju, že nejlépe dopadnou ty akce, kam se člověku nechce. Bernard fest jsme plánovaly s kamarádkou už někdy od začátku května (když jsme zjistily, že v pátek budou od osmi hned po sobě hrát Peter Nagy a Tři Sestry). Jenže člověk míní... Zkrátka mi nějak vyschly finance, ale tak, že úplně. A 290 vstupné za jeden den... No skutečně moc se mi nechtělo. Ale přece to týden před festem nezruším, když už to tak dlouho domlouváme, že.
Takže jsme v pátek vyrazily (vezl nás táta, který jel kousek od Humpolce na ryby, a proč vám to říkám, se brzy dozvíte). Nakonec jsem se i vážně těšila, protože jsem už hrozně dlouho na žádné akci nebyla, a stejně tak jsem se dlouho neviděla s Ájou. A co si budeme povídat, i na ty koncerty jsem se těšila. Klidně se smějte, jem zvyklá :D, ale já se skutečně těšila na Petera Nagyho jako dítě na Vánoce. Když mi byly dva roky, někdo, nevím, který dobrák to byl, mi nahrál na kazetu s dětskými písničkami Sám s nohami na stole, což byla nakonec moje první takzvaně "nejoblíbenější" písnička. Držela se mě celé dětství. Časem jsem k ní přidala i dalším několik Nagyových písniček, a srdcová záležitost byla na světě. A tohle mělo být poprvé, co idol svého dětství uvidím na živo.
Do Humpolce jsme dorazily v šest (dřív to nešlo, byla jsem v práci), akorát, když začínali hrát Sto Zvířat. V klidu jsme si obešly celé náměstí, daly si pivo, když jsme na těch pivních slavnostech... Taky jsme se šly podívat na těch pár pouťových atrakcí, co tam měli, ale ani jedna nás nenalákala. Respektive, mě osobně jedna nalákala k fotce.

Fanoušek se nezapře. Ještě tam měli znak Ferrari, ale ten byl moc vysoko.
Připadala jsem si trochu jako blbec, když jsem už před půl osmou šla zabrat místo do první řady, ale nakonec se ten blbcoidní pocit vyplatil. Na internetových stránkách festu lidé Petera Nagyho zvolili čtvrtým nejoblíbenějším interpretem (za oba dva dny) a bylo to vidět. Držet fleka byl tedy rozhodně dobrý nápad. Bohužel čekání nám rozhodně neulehčovala dvojka kreténů, kteří stáli kousek od nás taktéž v první řadě a kteří neměli na práci nic jiného než lomcovat se zátarasou tak, až paní vedle nás vylila pivo, a pořvávat jako paviáni ne na celé náměstí, ale rovnou na celé město ("Cooo jeeeeee, voleeeeee", "Piiiiičooooo, hraaaaaj, kuuuurvaaaaa, do prdeleeeeeeee", "Heeeeej, pleškooooo, poceeeeeem, hovadooooo" - to jen tak pro představu.:D). Naštěstí je ochranka hned po začátku koncertů zpacifikovala a poslala do háje.
Indigo nám omladělo a okrásnělo, takže už při intru bylo na co koukat.:D Největší plusové body jdou rozhodně na konto basáka a bubeníka (mohla bych napsat jména, ale sama jsem je do včerejška neznala a pochybuju, že někdo tady bude ;) ) - v bubeníkově případě se musí přičíst i body za prdlost a všestrannost. Celé vystoupení bych pak zhodnotila jako překvapivě skvěle povedené - i přesto, že Peťo na konci prakticky nemluvil, a že nezazněly některé hity, které mi dost citelně chyběly (Revolver a muzika, Waikiki Ragga, která by do celkového feelingu koncertu seděla jako zadek na hrnec) a které bych klidně vyměnila za některé, které bych naopak bývala oželela - konkrétně Sme svoji a So mnou nikdy nezostárneš. Ale na to už jsem si zvykla, že ty nejhorší cancy, které kdy Peter napsal, jsou paradoxně nejoblíbenější. Nakonec jsme si ještě vyřvali dva přídavky, a kdyby neměl pořadatel přesný line-up, který se musel dodržet, myslím, že bychom si vyřvali i třetí. To je myslím nejlepší důkaz toho, jak skvělá atmosféra tu hodinu a půl panovala a jak dobře jsme se bavili. A fakt mě překvapilo, kolik mladých fanoušků Nagy má - z těch mladších jsem tam byla vlastně nejstarší.:D Jakmile bylo jasné, že je definitvní konec, začala se skupinka lidí srocovat na levé straně u zátaras. Sice jsem původně fotky ani podpisy lovit nechtěla, ale opět jsme u toho dětského idolu... A hlavně ten basák byl prostě kus! :D Toho jsem odchytit prostě musela. Zmerčili jsme ho, když odcházel ze stage, a začali jsme na něj mávat, ať jde za námi. On nám zamával zpátky a zalezl.:D Naštěstí zase rychle vylezl a přišel za námi. Byl strašně milý, povídal si s námi (respektive s tou bandou Slováků, co stála vedle mě, krajani jsou krajani, ale nakonec jsem s ním taky dvě věty prohodila) a i na tu fotku konečně došlo.

Škoda že evidentně moc fotogeničnosti nepobral, naživo vypadá o sto procent lépe - ale to na téhle fotce ostatně i já.:D
Po absolvování toho všeho následoval úprk k toi toikám (pivo před hodinu a půl dlouhým koncertem není dobrý nápad) a... Další runda.:) Co by byly Tři Sestry bez piva!

Na Sestrách už jsem jednou byla, před dvěma roky v Hořepníku. A nevím, jestli to bylo publikem, prostředím, euforickým zážitkem nebo čím vlastně, ale líbili se mi mnohem víc než tehdy. Navíc jsme měly s kamarádkou i skvělá místa, kde jsme dobře viděly a zároveň jsme si mohly zařádit. (Na Sestry už jsme fakt v první řadě nebyly, nejsme magoři, i tak mám lokty otlačené tak, že mě bolí ještě teď.) Po Sestrách jsem zavolala tátovi, se kterým jsme byly domluvené, že se před půlnocí domluvíme, jestli pojedeme domů už po Sestrách, nebo nás tam nechá i na Mandrage. Docela jsme si přály jet domů, a táta naštěstí byl taky pro tuhle variantu, takže nás během dvaceti minut vyzvedl a jelo se.
Jenže - nejelo se nijak dlouho. Už pět kilometrů za Humpolcem auto prostě zničehonic chcíplo a už neobživlo. Byla přesně půlnoc a my byli nějakých bratru skoro 30 kilometrů od domova. Navíc Ája počítala s tím, že jí hodíme domů, takže doma řekla, že se sice vrátí později, ale vrátí se. Takže nastalo kolo obvolávání rodičů, sousedů a všech možných lidí... Nakonec nás přijel zachránit soused, Ája se bohužel domů nedovolala, takže kromě manévrů s autem jsme si ještě museli kus cesty zajet, abychom jí vysadili. Domů jsme se dostali ve dvě ráno, spát se šlo až skoro ve tři, protože jsme sousedovi slíbili za odměnu kapra, kterého jsme měli "uskladněného" ve vaně a který, jak jsme po příjezdu zjistili, už byl v posledním tažení a do rána by pravděpodobně leknul. Do toho vstávání ráno do práce... No zkrátka paráda.
Ale i přes dramatickou cestu domů byl včerejšek tak nádherný zážitek a tak moc jsem si ho užila, že bych dala cokoliv za to, abych ho mohla prožít ještě jednou. Nádherný začátek prázdnin!