Chtěla jsem se ozvat už dřív, protože jsem se nutně potřebovala vykecat, ale já mám stejně asi nejradši, když se vyvztekám sama pro sebe. Tentokrát mi s tím vyvztekáním hodně pomohli noví Slipknot. Jak tuhle kapelu zase až tak nemusím, tak na takové ty extra vražedné nálady je to hudba jako dělaná. Dlouhá léta jsem za tímhle účelem poslouchala Psychosocial, po letošku přidám ještě Custer.
Co se vlastně dělo? Spousta věcí. Nervy v práci (zjevně jsem si moc nesedla s šéfovou) a nervy v osobním životě. Nebo spíš nervy z toho, že osobní život poslední dobou moc nemám. Trochu si začínám uvědomovat, jak jsem v Brně najednou sama. Loni to na mě ještě tak nepůsobilo, protože ty kamarády, kteří po státnicích odešli jinam, jsem vynahradila novými kamarády a známými z nového oboru, ale letos mi v Brně chybí hned tři hodně dobré kamarádky, a to už je sakra poznat. Dost lidí by v tomhle bodě mohlo namítnout, že mi hlavně chybí chlap... No asi taky.:) Ale narozdíl od těch kamarádek mi nechybí žádný konkrétní člověk, takže mi to žíly zas až tak nerve. Jsem zvyklá být v tomhle ohledu sama. A i když vím, že hromada holek těmahle řečma jenom maskuje to, že je jejich samota ve skutečnosti mrzí, tak mě samotnou občas až děsí, jak upřímně to myslím. Samo, někdy to na mě padne, že už bych se ráda konečně začala pomalu usazovat... Ale jak jsem tenhle víkend říkala mojí nejlepší kamarádce - já už jsem jednou lásku poznala. A od té doby prostě nejsem schopná to "zkoušet". Buď to tam je, nebo to tam není. Neumím si "časem zvyknout".
Další věc se má tak, že tenhle podzim je nějaký extra agresivní, co se týče zdravotních problémů. Sama jsem měla hned několik zdravotních problémů najednou, z toho dva řeším ještě doteď, no ale pořád jsem ve srovnání se svým okolím žabař. A nejhorší je, že jedné mojí dobré známé diagnostikovali nemoc, na kterou už jeden můj kamarád umřel. To pak sedím a říkám si, že si nemám na co stěžovat - s kamarády se to urovná, chlap se jistě taky jednou najde, ale kdybych já nebo někdo z mojí rodiny byl nevyléčitelně nemocný, tak to zdraví nám už nikdo nevrátí.
Také mě občas napadá že můj osobní život je v podstatě takový prázdný. A i když se snažím to změnit nějak mi to nejde. Třeba zrovna ty kamarádi, vlastně mám jen tři skupiny přátel. Kamarádi z práce, těch je spousta, ale protože spolu trávíme hromady času v práci, jsme víceméně obden pořád v kontaktu, a když člověk s někým protelefonuje tři hodiny denně (v pracovní době :D) tak už není moc důvodů k tomu se vidět i po práci. Ale paradoxně musím říct že jsem si na tenhle systém zvykl a nijak mi ani moc nevadí, navíc každý máme úplně jiné zájmy, takže když se v práci sejdeme třeba po volném víkendu, má každý spoustu novinek. Potom mám jednu kamarádku, která je pro mě de facto jako sestra a můžu jí říct cokoliv, což je hrozně fajn. A na úplný závěr je taková malá VIP skupinka kam patříš Ty, Šárka, Katka, a Eliška, upřímně tuhle skupinku mám nejraději :)
OdpovědětVymazatZačít se pomalu usazovat bych měl také, já bych i chtěl, jenže má to jeden podstatný háček že není s kým. Občas jsem přistihl sám sebe jak tiše závidím mým kolegům z práce kteří i když jsou mladší než já už jsou ženatí, a já bych taky hrozně rád zažil ten pocit kdy člověk přijde z práce a někdo na něj doma čeká.
Já jsem zase ochotný to zkoušet, jen ty výsledky nejsou takové jaké bych chtěl. Navíc v dnešní době o všem rozhoduje vzhled (aspoň někdy to tak na mě působí).
Zdraví je dar který je třeba chránit. Já se zrovna potýkám se zánětem spojivek, a není to nijak veselé, protože k léčbě patří i kapání si do očí a to je věc kterou já fakt nemám rád.