Postavil jsem si rozhlednu z kamenů mých roků, je čas být vysoko nad věcí

Poslušně hlásím, že ač to tak možná nevypadá, ještě nejsem úplně kaput.
I když je fakt, že třeťák na výšce začíná nebezpečně připomínat čtvrťák na gymplu, což může být děsivé a smutné hned z několika důvodů.

Zkrátka času je málo a bude ho ještě míň. Jen tak tak stíhám  nejen psát eseje, ale i navštěvovat příbuzné a kamarády. Prahu jsem si proto letos musela odbýt nezvykle brzo hned na první adventní neděli a netradičně bez maminky. Domů se na otočku tento víkend sice podívám, ale jinak se dá říct, že s mojí milou rodinou se teď nějaké tři týdny neuvidím.

Ale na druhou stranu za jeden žrout času jsem velmi ráda. Ne, zklamu vás, nenašla jsem si po té spoustě let přítele (i když i v tomto směru by bylo poslední dobou možná něco málo k napsání), ale "do roka a do dne" se vracím na místo činu - na vánoční trhy na brněnském výstavišti. A nemusím zdůrazňovat, jak hrozně moc se těším. Což mě přivádí na myšlenku - nikdy nechoďte den před nástupem do práce za kamarádkou s tím, že po hodině se zvednete. Momentálně tady sedím s turbanem na hlavě (jako na potvoru se dnes všichni spolubydlící rozhodli blokovat koupelnu pozdě večer) a pozoruju, jak se mi čas vyhrazený pro spánek nemilosrdně krátí. Ale když člověku to někdy zkrátka nedá.

Tak si užívejte advent aspoň zhruba tak dobře jako já a snad se zvládnu ozvat ještě před Vánoci.:)