středa 13. listopadu 2013

Kdopak by se vlka bál

O hudbě už jsem toho v posledních příspěvcích nakecala víc než dost, je na čase zabloudit zase někam jinam. Už dlouho si chci napsat článek o jednom ze svých vůbec nejoblíbenějších filmů, a myslím, že je vhodná příležitost.:)
Dost mě překvapuje, že jsem si takhle hrozně moc oblíbila český film, jelikož obecně fanynkou českých filmů moc nejsem. Kdopak by se vlka bál mě původně svým příběhem taky nezaujal; respektive v tomto případě, pokud se člověk spolehne na recenze a krátká resumé, ani nebyla moc šance se něco bližšího o ději dozvědět. Ale poté, co jsem film viděla, už chápu. V tomhle případě to zkrátka lépe popsat nejde. Ale zpět na začátek. Co nezmohl děj, zachránilo v tomto případě obsazení. Hlavní dvojice Jitka Čvančarová a Pavel Řezníček? Můj splněný sen. Bez nadsázky. Pavel Řezníček je dlouhodobě můj bezkonkurenčně nejoblíbenější český herec a společně s Kevinem Zegersem, Aaronem Stanfordem a Sethem Gabelem je taky jediný, na kterého reaguji lehce pubertálními výkřiky, když ho náhodou uvidím v televizi. Jitku Čvančarovou zase až takhle moc ráda nemám :)), ale pořád jí mám ráda dostatečně na to, aby mě její přítomnost v nějakém projektu donutila dát tomu aspoň jednu šanci. Takže když před několika roky dávali tento film o vánočních prázdninách na ČT1, nemohla jsem u obrazovky chybět. Čekala jsem dobrý výsledek, ale že jsem byla až tak moc nadšená mě překvapilo.

To největší kouzlo, a zároveň také vysvětlení, proč se tenhle film s většinou lidí bohužel míjí, je v dětském pohledu, ze kterého je vyprávěn. Překvapivě dobře si své rané dětství vybavuju a v některých scénách jsem se vyloženě viděla. Ne v konkrétních událostech, ale ve snaze napasovat dětskou logiku na zmatený a nepochopitelný svět dospěláků, s úžasnými detaily jako jsou "mimozemské" prolézačky nebo věže. Přijde mi naprosto fascinující, jak do sebe všechny dějové linie nakonec krásně a nenásilně zapadají - rozvod rodičů, pohádka o červené Karkulce i mimozemská teorie. A zároveň zůstávají pořád tak blízko dětskému pohledu hlavní hrdinky, jak je to jen možné.

Když už jsem nakousla herecké obsazení, slušela by se dodat i pochvala pro Martina Hoffmanna coby super záporáka a Janu Krausovou, která je tchýně jako vystřižená z nějakého klasického vtipu. I dětští herci hrají překvapivě - až na jednu výjimku - neprkenně a v rámci svých možností přirozeně.
Poslední věcí, kterou určitě musím ještě zmínit :), je gradace a závěr. Noc na letišti je pro mě osobně nejlepší a zároveň nejsrdceryvnější pasáží celého snímku. Je to přesně ten moment, kdy každá trochu citlivější duše začne nervózně žmoulat okraj polštáře a začne prosit a zaříkávat tvůrce, aby tuhle rodinu nerozdělovali. Prožila jsem si to já, prožily si to i mé kamarádky, z nichž některé dokonce se mnou ani koukat nechtěly, ale nejpozději v půlce už seděly u obrazovky se mnou a ani nedutaly...:D Ano, ten konec se může zdát přitažený za vlasy a až moc nereálný, ale po takhle krásném snímku, který vás i přes všechny bolístky nakonec pohladí po duši, přece nebudeme očekávat tvrdý návrat do reality, ten by v tomhle případě bolel trochu moc.:)

Žádné komentáře:

Okomentovat