úterý 26. listopadu 2013

Dlouho odkládaný report ze státnic :)

V červnu jsem psala, že jsem na zmapování toho, jak probíhaly státnice, neměla energii ani náladu, takže se připravovaný článek na blog nakonec nedostal. Teď už ale mám energii, čas i náladu, a protože vím, že některé z vás, mých drahých čtenářů :), státnice teprve čekají - možná je to dokonce přímo aktuální otázka - rozhodla jsem se věnovat tenhle článek vlastně i vám. Abyste viděli, že všichni panikaříme, všichni děláme ostudu před porotou, ale nakonec to přežijeme.:D
Státnicovala jsem desátého června a měla jsem dobré předsevzetí, že se začnu postupně učit (rozumějte vypracovávat si otázky a načítat literaturu) tak od listopadu/prosince - v tomhle období jsem se začínala připravovat na maturitu, která pro mě nakonec byla brnkačka, tak jsem si říkala, že pro přípravu na státnice to bude rovněž ideální čas. Jenomže zatímco v případě maturity mě k oné přípravě velkou měrou motivovaly nejrůznější písemky a zkoušení ve škole, v případě státnic mě motivovaly tak nanejvýš zkoušky, které jsem měla do února všechny hotové. Takže z krásného předsevzetí nebylo nic a já se pořádně začala učit až na konci dubna. Což mělo, pochopitelně, za následek stres a zoufalé nadávání, že jsem blbá a líná a nemám nejmenší šanci s takovým přístupem státnice udělat. Dva týdny před oním osudným datem jsem pak byla jeden velký uzlíček nervů, který už jenom šprtal, spal nebo jedl. Nic víc, nic míň. Ostatně, můj stůl, který jsem si pár dní před státnicemi zdokumentovala, hovoří za vše:


Hromada knížek, hromada papírů, hromada balíčků od čokolád a otevřený facebook na nezbytné zoufalé kvílení s ostatními spolužáky "Já jsem úplně dutá! Nic neumím!".
Noc před státnicemi jsem strávila u kamarádky, se kterou jsme se plánovaly společně učit. A ano, nakonec jsme to i dodržely, respektive projížděly jsme si postupně všechny okruhy a doplňovaly se v tom, co nevíme. S postupujícím časem a většími dávkami v mém případě guarany a kamarádčině případě energetických nápojů jsme samozřejmě začínaly lehce blbnout a vznikly z toho tyto krásné přežblepty:



"Dürer dělal rytby... téééda, rytiny... tohle jim tam zítra říct, tak zařádím..."
„Mistr I.W., on se ptal… psal…“
„Dvořákova Novosvětská symfonie, to je ta ze Světských válek…“
„Torquato Tasso, to je taky od Händela?“
„A Janoušovy pašije…“
„Ali psala, že půjde spát v jedenáct, to jsem zvědavá, jestli ještě spí…“ (bylo 0:20)
„Počkej, až dožvýkám, to by zas byly kódy…“
„Únos ze seriálu…“ „Snad ze Seraillu, ne?“ „Počkej, to je s velkým?!“
„Propagoval revoluci, za to mu ufikli koulééé…“
„Nevíš nic? Jak se jmenuješ? Händel!“
„Víš, já se to učila, věděla jsem všechno, že ten hrál na violu a ten hrál na nervy…“

Že jsme toho v noci mnoho nenaspaly, není potřeba dodávat.:) Já osobně jsem usnula jenom na hodinu a to ještě ne v kuse. Aspoň, že jsme ráno začínali už od osmi, navíc jsem díky časnému vstávání měla dost času se po té probděné noci dát trochu do kupy a udělat ze sebe slušně vypadajícího člověka.
V osm jsme tedy s dalšími spolužáky naklusali k první části státnic - testu. To byla víceméně trochu parodie a výsměch, jelikož se psal na počítačích a byla to obrovská opisovačka. I se sousedskou pomocí jsme sice dohromady žádný oslnivý výsledek nedali, ale na prolezení to stačilo. Ústí část státnic začínala zhruba hodinu na to, takže jsme měli všichni dost času se ještě navzájem náležitě ztrémovat (já se radši šla účastnit přípravy občerstvení pro komisi).
Na řadu jsem měla přijít původně v půl dvanácté, kvůli stále se zvětšujícímu skluzu jsem ale nakonec přišla na řadu těsně před dvanáctou. Nesnáším čekání, všechny nepříjemné situace mám radši co nejrychleji za sebou, i u zkoušek jsem se vždycky snažila chodit jako první, takže mi tohle prodlužování už tak velkého utrpení moc neprospívalo. Zvlášť když se ukázalo, že naše komise, která měla být ta hodnější, bude nakonec ta ostřejší - nakonec byla naše komise vůbec nejostřejší, z dvaceti nás vyházela sedm, v ostatních dvou komisích se nevyhazovalo vůbec. Naše z prvních pěti vyhodila tři. Osobně podezírám, že to bylo z části dílo předsedy komise, kterého jediného jsem neznala, a který alespoň na mě při mém zkoušení nebyl úplně příjemný. Samotné zkoušení probíhalo následovně. Nejprve jsem obhajovala bakalářku, kde nebylo moc co obhajovat, jelikož jsem měla navržené známky A a B, nicméně jsem měla připravenou náležitě košatou řeč, abych zabila co nejvíce času. Stačilo to s bídou na pět minut, právě kvůli zmiňovanému předsedovi, ale A jsem nakonec uhájila. Bohužel první otázka (Antonín Dvořák) pro mě byla trochu rána na solar - znáte ty otázky, u kterých víte, že nějakou tu omáčku okolo vždycky dáte dohromady, a proto se na ně vybodnete a radši se šprtáte ty, kde nevíte vůbec nebo si nejste jistí? Tak to byl přesně tenhle případ. Samozřejmě, že nějaký základ jsem věděla, ale na komisi šlo dobře vidět, jak se mými rozpaky baví. Naštěstí ten, který mi otázku položil, mě i následně podržel, když na mě začal nenápadně kývat hlavou, že jdu správným směrem a ať pokračuju. Poté, co bylo jasné, že už ze svého stresem zmateného mozku nic víc nevydoluju, se předseda komise najednou zvedl a zmizel. Vzal si mě proto do parády jiný člen komise a jakmile sáhl po mé bakalářce, ulevilo se mi - jakékoliv otázky s ní spojené jsem měla našprtané, protože jsem s takovou situací počítala. Myslím, že to bylo jasné i dotyčnému zkoušejícímu, a také si myslím, že to udělal proto, aby mi zachránil známku. Ven z učebny jsem se spíš vypotácela, než vešla, a při čekání na verdikt jsem hodnotila své šance - no, žádná extratřída to nebyla, ale řekla jsem pár věcí, u kterých je jasné, že kdybych to učení ani neotevřela, nemám šanci je vědět... Tak za D, za E, když budou mít blbou náladu, by to mohlo být... Realita byla taková, že ústní část jsem prošla za C, což mi přišlo jako hodně benevolentní hodnocení, a také jsem to v záchvatu euforie komisi při děkování řekla. Začali se samozřejmě smát a jeden z nich mi spiklenecky řekl: "Neříkejte to moc nahlas, slečno."
Závěrečná kalba, která se konala ještě ten večer, byla jedna z vůbec nejlepších v mém životě.:)
Takže milí studenti, kteří se na státnice teprve chystáte, trocha toho stresu je zdravá, ale všeho moc škodí. Jak je napsáno v mé oblíbené knížce, na pokaděnýho i záchod spadne, takže hlavně hlavu vzhůru, ono to nebude tak hrozný, jak se zdá.:)

Žádné komentáře:

Okomentovat