sobota 9. listopadu 2013

Veselé vánoční nehody

Ano, ano, vím, že ještě není ani půlka listopadu... Ale okolo mě už první přípravy na Vánoce začínají probíhat (v práci), a navíc jsme měly s kolegyněmi z oboru tento týden celkem veselou a dlouhou debatu nad nejrůznějšími zážitky z Vánoc, tak chci tenhle článek zaznamenat, než ho zase zapomenu.:) Taky vám přijde, že Vánoce ty nehody, komplikace a další nemilosti nějak magicky přitahují?

Asi každý, kdo má doma zvíře, tak z vlastní zkušenosti ví, že ať už se jedná o obří verzi hlídacího psa nebo toho nejmenšího křečka, mají milá zvířátka na Vánoce zvláštní schopnost měnit se v dokonalé zbraně hromadného ničení. V naší domácnosti se vždy vyskytoval aspoň jeden pes, a historek okolo toho máme, že nevím, kterou dřív začít. Zejména z dob, kdy jsme psy měli dva, respektive dvě fenky - kokršpanělku Lindu, která se s námi na vesnici přestěhovala z města jako typický pes-gaučák a zůstala jím do konce života, a kavkazanku Bellu, která zastávala funkci hlídače nejen našeho domu, ale i celé čtvrtě, a kterou můj kamarád kdysi popsal slovy "Satánku, kde má pánešek hlavičku?".
I když v případě Belly by bylo přesnější "Satánku, kde má Linducha hlavičku?", jelikož soubojů ty dvě mezi sebou měly nepočítaně, a dokonce nám vytvořily novou vánoční tradici - nejpozději 26. prosince jsme několik let po sobě naháněli veterináře po všech čertech, protože psi si vjeli do kožichu. Vzhledem k výškovému a váhovému nepoměru si asi dovede představit, jak zhruba Linda po takových soubojích vypadala, tudíž pravidelně docházelo i na šití. My jsme pak celý týden dělali všechno, co jsme mohly, aby si Linda ty stehy na bocích neroztrhala, a pak přišel Silvestr, s ním náš šílený soused, co nám každý rok pouští rachejtle přímo do oken, a veškerá snaha přišla vniveč. Takže na Nový rok jsme návštěvu u veterináře obvykle absolvovali ještě jednou dokola.

Nejlepší číslo nám ale pesani předvedli o Vánocích 2004. Vraceli jsme se s rodiči 22. prosince odpoledne z města domů, v tašce jsme vezli živého kapra (náhodou si pamatuju, že jsem ho ten rok poprvé pojmenovala
Aligátor, neptejte se mě, jak jsem na takové jméno přišla). Jelikož jsme se cestou trochu zdrželi, měla jsem obavy, aby nám kapřík neleknul, takže jsem doma zamířila rovnou do koupelny, pustila milého kapra do vany a chvíli u něj seděla a čekala, jestli se vzpamatuje. Najednou za mnou do koupelny vtrhl táta a prý, ať jdu honem rychle za maminkou, že sedí v ložnici na zemi a pláče. Skutečně jsem svojí mamku našla sedět v ložnici na zemi v slzách... Mezi kupou roztrhaných dárků. Mamka totiž každý rok schovává už zabalené dárky k sobě do skříně, a ten rok udělala tu neuváženou věc, že je nedala do poliček, ale dolů ke kabátům - Linda, zatímco byla sama doma, ucítila ze skříně vůni buřtů, které tam byly pro ni a pro Bellu schované, a ve snaze se k nim dostat rozervala všechno, co jí přišlo do cesty. A když už byla v tom, sežrala skoro celou likérovou bonboniéru pro babičku. Kvůli dárkové apokalypse jsme s mamkou dočista zapomněly, v jakém stavu asi Linda po takové žranici bude, a vyhodily jí ven před barák, abychom mohly uklidit tu spoušť. Ani ne po pěti minutách jsem slyšela, jak táta z koupelny řve smíchy, a běžela se podívat, co se zase proboha děje. Linda, naštěstí ne otrávená, "pouze" ve značně podnapilém stavu, vlezla venku do misky Belle, která se po ní samozřejmě okamžitě vrhla a pokousala jí, naštěstí ne nijak tragicky. Táta, který zrovna náhodou venku byl, tak zahnal Lindu zpátky domů a přikázal jí "Do koupelny!", aby nezakrvácela koberec, než jí ošetří. Jenže naše milá kokršpanělka si to vyložila jako příkaz "Do vany!"... Jenže ve vaně už v té době plaval dávno probraný chudák kapr. Jejich nenadálé setkání v ledové vodě naštěstí dopadlo dobře, přežili oba.
 Ani Lindu ani Bellu už dnes nemáme, zato máme Teu, která je naprosto dokonalou smíchaninou jich obou, takže průšvihů zvládne dělat nepočítaně i sama. Naštěstí se zatím žádný z nich nestal na Vánoce.


Žádné komentáře:

Okomentovat