Moudra naší babi :o)

Každému, kdo si myslí, že důchodci se dělí na dvě skupiny - pohádkové babičky a dědečky, kteří vám dají koláč a bílý kafe a vlídně si s vámi popovídají, a herdekbáby a herdekdědky, co vás tak nanejvýš v MHD přetáhnou holí při boji o místo na sezení - bych přála setkání s mojí babičkou z mamčiny strany, aby viděl, co se stane, když se tyhle dva typy spojí dohromady.
Jestli mám někoho na světě ráda skoro srovnatelně s mojí mamkou, tak je to právě tahle babička. Ano, občas si sice vjedeme do vlasů, protože některá moudra jsou až příliš přemoudřelá, ale většinu času jí poslouchám děsně ráda a její hlášky dávám pak k dobru mezi svými kamarády. Pevně doufám, že budu ve stáří taky taková.:))
Během jednoho rozhovoru dokáže naše babča zbořit hned několik mýtů najednou. Tak například. Byla, je a bude to přesvědčená komunistka. Přesto k volbám už dávno nechodí, protože zastává postoj, že už nám do toho ve svém věku nemá co kecat. Když se jí zeptáte, co především jí na dnešní politice vadí, odpoví: "Oni i ti komunisti kradli jako straky, v tomhle žádný rozdíl není. Mě jenom hrozně vadí, jak tihle u toho koryta ještě nahlas mlaskají!"
Taky tvrdí, že nejlepší kamarádky, které kdy měla, byli gayové. Pohybovala se hodně kolem divadla a kromě herců tam prý nebyl skoro jediný chlap, který by nebyl gay. Když pak pracovala v nemocnici, chodila do jedné kavárny vedle nemocnice celá parta gayů z jiného divadla. S těmi se prý kamarádila nejvíc, právě to byly ty "nejlepší kamarádky". Proto, když jsem si jí jako malá puberťačka stěžovala, že nemám skoro žádné kamarádky, tak mi hnedle věděla poradit...:)
Kapitola sama o sobě jsou historky z války. Babi je válečné dítě, na začátku války jí bylo sedm let, a v souvislosti s tím mi jednou svěřila další moudro, které ráda používám: "Každý si myslí, že měl to nejlepší dětství a dospívání a že všechny další generace jsou chudáci, kteří ani zdaleka takové dětství nemůžou mít, protože žijou v hrozné době. To je prostě proto, že to člověk tehdy tak nevnímá. Já si taky myslím, že jsem měla absolutně nejlepší dětství, a to jsem vyrůstala za války."

Nevím, jak jiní lidé, ale co se naše babi podle mě za války naučila především, je skromnost. Dodnes, když vidím, jak si dá k večeři suchý chleba, někdy s trochou sádla, a je spokojená, jí trochu obdivuju...:) Nikdy jsem jí neviděla rvát se o slevy, jak to tak často vídáváme na vlastní oči i z různých videí. I když má důchod 12 000 a bere velké množství léků, nikdy jsem jí neviděla rvát se o jídlo, nebo že by si doma dělala zásoby jak křeček. Má ten svůj chleba, brambory a máslo a to ostatní jí nechybí.
Jednou jsme se spolu bavily o Vánocích. Tehdy mě naprosto odzbrojila hláškou: "Nejlepší dárek, co jsem jako malá k Vánocům dostala? Když nehoukali nálet."
Na závěr jsem si nechala historku z cestování MHD. Občas mám u některých hlášek na Odposlechnuto pocit, jestli to nemůže být naše babi, protože má občas tendence zejména mladé rozjívené slečny upozorňovat, že takhle se dáma nechová, a většinou tak činí dost osobitým způsobem ("Teda dámy, tak krásně jste upravené, a mluvíte, jak kdybyste vylezly z chlíva."). Jednou takhle čekala na zastávce na autobus a kousek od ní se po sobě se vší vervou plazil mladý pár - tak, že skutečně nešli přehlédnout a čas od času jejich směrem dolétlo několik pohledů. Holka si toho všimla zrovna ve chvíli, kdy po nich koukala i babi, a zahlásila na ní: "Co je, bábo, závidíš?" Babička s ledovým klidem opáčila: "Ne. Vzpomínám."