Tákže, jdeme na to...
Umím skvěle lhát a ještě lépe se vymlouvat. Už několikrát se mi podařilo od sebe odvrátit průšvih tím, že jsem naprosto mistrně zamaskovala svojí vinu a jednou se mi nakonec ještě omlouvali, že ne já, ale oni to zvrzali. Nedělám to ráda, ale jsem od přírody trochu posera, a když jde už vážně do tuhého...
Vůbec, ale vůbec to neumím s dětmi. I když mi všichni tvrdili, jak se to s věkem změní, mateřský cit mi stále naprosto chybí. Z těch nálad "fůůůůj, děti!" jsem sice už opravdu vyrostla :), ale stále jsem v přítomnosti malých dětí silně nesvá. A děti to asi cítí, protože se na mě většinou moc přátelsky netváří.:D S několika čestnými výjimkami, jako byla třeba jedna holčička, která přišla i s rodinou k nám do muzea na výstavu, a která vypadala, že by tam se mnou nejradši zůstala.:))
Moje hudební guilty pleasures. Jak už jsem zmiňovala v jiném článku, moje hudební úlety jsou extra úlety. Zrovna nedávno jsem koukala na staré klipy US5 a nostalgicky vzpomínala na pubertu.:))
Jsem introvert, co se tváří jako extrovert. Dokonce mi to nedávno vyšlo i v jednom psychotestu. A pak se divím, proč se ke mě lidi chovají tak, jak se chovají, a proč mě vidí mnohem silnější a jistější, než ve skutečnosti jsem.
Tak doufám, že v tagu jsi nelhala ,-)
OdpovědětVymazatTo poslední mě zajímá. Nečetla jsi Jste introvert? Jak předstíráš extrovertství (jak se proboha dělá podstatný jméno?)?
Nelhala, čestný pionýrský.:)
VymazatNečetla, doporučuješ? :D No, chápu, co myslíš a pokusím se to popsat tak, aby to mělo trochu hlavu a patu.:) Například se velmi snadno seznamuju, s každým se snažím najít společnou řeč, takže hodně povídám, když vidím, že se nikdo nemá k řešení nějakého problému, vyřeším ho rázně a rychle, zajímám se hodně o druhé a když je to jenom trochu v mých silách a vím, že dotyčný mé ochoty nezneužije, ráda podám pomocnou ruku... Zkrátka působím hodně otevřeně, ale co se týče skutečných pocitů, zejména těch špatných, tak s těmi se kolikrát nesvěřím ani nejlepší kamarádce. Taky mám kolikrát stavy, že třeba na bytě radši držím hodinu hladovku a čekám, až spolubydlící vypadnou z kuchyně, abych je nemusela potkat a bavit se s nimi, protože na to zrovna nemám náladu... Ve škole mě zase už od základky pronásleduje to, že prostě nemluvím. I když vím správnou odpověď, i když mám čím přispět do diskuze, prostě se nějak "kousnu" a neřeknu nic. A referáty, to je pak hotové peklo.:D
A v čem mi ten psychotest, o kterém se zmiňuju, úplně maximálně mluvil z duše, bylo konstatování, že lidé s mým druhem osobnosti se upřímně zajímají o druhé a snaží se pochopit jejich pocity, a jsou velmi nepříjemně překvapeni, když se jim to od druhých nevrací. A že prý to do určité míry může být způsobeno právě tím, že "působíme" jako extroverti a lidé se k "nám" proto chovají jinak, než by bylo vhodnější.
Ok, tak to chápu, myslím, že to mám často podobně. Svět není ochoten jednat pěkně s introverty. Knihu jsem právě nečetla (mám ji ve čtečce, ale nerada ji používám), ale prý je dost dobrá, taková povzbudivá!
VymazatTak v tom případě jdu do ní, povzbudivých věcí není nikdy dost.:D
Vymazat