The Perfect Age Of Rock'n'Roll

Už se mi párkrát stalo, že jsem strašně chtěla nějaký film vidět, ale nemohla jsem ho ani za nic najít, a mohla tak maximálně brečet v koutě, že ho nikdy neuvidím. Dřív to ani nebylo nic divného - jestlipak si tady někdo z vás ještě pamatuje, jaké to bylo připojovat se přes telefon na pár minut denně a filmy stahovat tak maximálně z torrentů? Když mi bylo šestnáct, byla jsem až po uši zblázněná do herce Erica Mabiuse (Nenapadá mě moc filmů, odkud by ho čeští diváci mohli znát... První Resident Evil? Velmi nebezpečné známosti? Víc mě fakt nenapadá, ale to není podstatné.) Zkrátka jsem se rozhodla, že chci vidět každý film, ve kterém má Eric větší roli. Našla jsem dokonce jeden, který pro mě byl přímo ideální - horor Black Circle Boys (horory jsem v té době milovala), kde hraje hlavní roli a ještě je obarvený na černo (zbožňuju černovlasé chlapy). Ale najít ho? Kdeže. Dva roky mi to trvalo, a to už jsem se opravdu smiřovala s tím, že ho nikdy v životě neuvidím a párkrát jsem se kvůli tomu i pěkně navztekala.
Tak ten samý případ byl The Perfect Age Of Rock'n'Roll.
Opět se to začalo kvůli herci - tentokrát kvůli Kevinu Zegersovi, kterého řadím na velmi vysoké místo v žebříčku oblíbenosti od té doby, co jsem viděla Transamericu. Podle traileru jsem nabyla dojmu, že film bude něco vzdáleně na způsob Sametové Extáze, a to mě navnadilo ještě víc. Po dvou letech marného hledání jsem se před měsícem konečně dočkala. A čekání stálo rozhodně za to!

První doporučení, které ohledně tohoto filmu můžu dát, je - nevěřte traileru.:) Mám totiž pocit, že jsem viděla úplně jiný film, než jaký trailer propaguje - mnohem lepší. O čem to tedy je? Je to v podstatě klasický příběh a do určité míry i klišé, které už jsme předtím v nějaké formě mnohokrát viděli, nebo spíše četli v životopisech nejrůznějších hudebních hvězd. Příběh se odehrává na úplném počátku 90. let, kdy grunge se ještě plně nevyklubal a z 80. let stále přetrvává jistá manýra. V tomto prostředí se hlavní hrdina Spyder marně snaží dát dohromady album, které by ho vrátilo zpět na výsluní popularity. Vyhledá proto starého kamaráda Erica, se kterým se ve zlém rozešel poté, co mu ukradl písně a nahrál je na své tolik úspěšné první album. Eric se k Spyderovým Lost Soulz přidá, ale pouze pod podmínkou, že nové písničky složí tak, jak chce on - návratem ke kořenům, po cestě po legendární Route 66, během vystupování v těch nejzapadlejších klubech. A protože jsme na té správné rock'n'rollové jízdě, tak kromě obligátní hudby, sexu a drog nechybí ani milostný trojúhelník, lesk a špína showbussinesu, pokusy o sebevraždu a další a další.
Celou dobu film balancuje na jakési hraně mezi vkusem a nevkusem, mezi "tak akorát klišé" a "už trochu moc klišé", naštěstí je natočen s takovou upřímností a nadhledem, že se vždy nakonec převáží na tu správnou stranu. Když rock'n'roll, tak rock'n'roll. A když přehánět, tak finále se vším všudy. Ten poctivý přístup je vidět už jenom v samotných hercích, kteří speciálně pro účely filmu skutečně založili skupinu Lost Soulz a všechny písničky, které od této kapely ve filmu zazní, sami nahráli a nazpívali. Jsou sice jenom tři, ale sedí do celého konceptu jako zadek na hrnec. K poslechu doporučuji především hlavního tahouna, Turn Me On.

Je krásné vidět, že i filmy na témata, u kterých má člověk pocit, že jsou už úplně vyždímaná a nemají nám co říct, se dokážou vyšvihnout nad šeď průměru, pokud se udělají čistě, s nadhledem a se zdravou dávkou nastavování zrcadla. Skutečně to je, jako kdybyste si sedli vedle vyžilé hvězdy, která vám s cigárem mezi zuby odvypráví svůj příběh. Víte, o čem to je a jak to skončí, ale devil is in the details. Sedíte, posloucháte a na konci máte příjmený pocit z dobře strávených dvou hodin.