úterý 7. ledna 2014

Trochu retro II. - zelenáč se z Ústí přesouvá do Brna

Před půlrokem se tu objevil článek o mém vůbec prvním roce na vysoké škole. Jelikož si ráda zavzpomínám, a jelikož si myslím, že by možná některé zkušenosti mohli pomoci lidem, kteří třeba jsou nebo budou ve stejné situaci jako tehdy já, podělím se i o druhý rok na vysoké škole, kdy jsem přestupovala nejen na jinou školu, ale i na jiný obor.
Proč jsem z Ústí odcházela je, myslím, jasné z toho minulého článku, ale opakování je matka moudrosti; odešla jsem především proto, že jsem musela dojíždět hrozně daleko, měla jsem kvůli špatnému ovzduší neustále zdravotní problémy, a prostě jsem si tam nezvykla. Když jsem přijela, neznala jsem ani nohu od stolu, když jsem odjížděla, znala jsem lidí sice hodně, ale pořád jsem trávila většinu času sama na koleji. Rozhodla jsem se proto zkusit štěstí znovu do Brna, tentokrát na obor, na který není tak těžké se dostat. Kdybych tehdy tušila, kam to lezu, tak jsem se radši hecla a zůstala v Ústí, nebo se aspoň přihlásila do Brna taky na historii... Ale ne, já musela vlízt přímo na sdružená uměnovědná studia. Na obor, ze kterého si nejen celá masárna, ale vlastně celé Brno, dělá, bohužel ne neoprávněnou, prdel. Ale to nakonec není podstatné, zkrátka, byla jsem přijata, byla jsem sice asi jediná, kdo z toho měl u nás doma radost (až jsem si kvůli tomu pak pobrečela babičce do telefonu), ale mohla jsem udělat Ústí pápá a vydat se za štěstím jinam. Jen tak úplně mimochodem, dneska se do Ústí hrozně ráda vracím, ale vážně jenom na návštěvu.:)


Fotka je z prvních Vánoc v Brně, konkrétně ze zelňáku, kde mají prostě nejlepší punč, přes to nejede vlak.
Abych se ale vrátila na začátek, naklusala jsem tedy v létě hezky na zápis, kde jsem se seznámila s holčinou, která sice studovala úplně jiný obor než já, ale taky v Brně moc nikoho neznala, tak jsme si na sebe daly kontakt. A shodou náhod jsme skončily i v privátech jenom kousíček od sebe. První nepříjemné překvapení, které mě totiž na MU čekalo, bylo, že jsem nedostala kolej - podle dojezdové vzdálenosti jsem tehdy potřebovala 210 bodů a já měla jenom něco kolem 130. Jedné mé internetové známé utekla kolej jenom o 4 body (a to prosím dojíždí přes tři hodiny - fakt si myslím, že to někdo tehdy neměl v hlavě úplně v pořádku), tak jsme se domluvily, že si najdeme privát společně - ve dvou se to vždycky lépe táhne. Našly jsme celkem pěkný, nově zrekonstruovaný byt v Králově Poli, takže i vzdálenost od školy super.


Pro vyjukaného prváka byla suska nejvýhodnější asi v tom, že nás nastoupilo 90, takže v takovém davu si aspoň trochu komunikující člověk známé a kamarády našel poměrně lehce a snadno. Ostatně jsem v tom seznamování už měla nějakou praxi z Ústí.:) Na co mě Ústí ale rozhodně nemohlo připravit, byl systém IS. UJEP si dodnes frčí na stagu a několikrát jsem si na ten tolikrát prokletý stag vzpomněla a v duchu se mu omlouvala. Chápu, že na vysoké škole už jedeme sami za sebe, jsme dospělí a samostatní lidi a blablabla, ale i když se pro informovanost prváků dělá dost a dost, stejně se tomu obrovskému zmatení nelze vyhnout - vidím to zas a znova každý rok před začátkem školy. Takže i v tom byl náš velký počet výhodný - aneb víc hlav víc ví.



Trvalo to asi měsíc, než jsem se v novém prostředí tak nějak zorientovala a zvykla si. Nezmínila jsem, že jsem se trochu Brna obávala, protože moje předchozí zkušenosti (Brňáci, teď se prosím neuražte :D) nestály za moc, a i můj děda-moravák vždycky říkal, že Brno není Morava. Ale jak jsem pak několika svým kamarádům vysvětlovala, na Brno si člověk prostě musí nejdřív zvyknout.:) Rozhodně jsou tu obrovské možnosti trávení volného času, což je pro mě veliké plus, a pak taky rozhodně platí, že Brno je největší vesnice - v dobrém slova smyslu. Spousta zeleně, to je něco přesně pro mě.
Ale když mluvíme o volnočasových aktivitách a studentech, asi každého automaticky napadne spojení s hospodou. Nebudu nikomu věšet bulíky na nos, je to prostě pravda - ve většině případů. Jak jsem navíc řekla, suska není bůhvíjaký obor, takže to vlastně celkem trefně vystihla úplně cizí holčina, která za mnou seděla v šalině (jsme v Brně, tak žádná tramvaj) a vyprávěla svojí kamarádce: "Moje spolubydlící studuje... Ty jo, jak se ten obor jmenuje, ono to má takovej divnej název... Uměnovědy nebo tak, no a to teda nevím, co musí být za obor, protože o zkouškovém přišla na byt a že se musí hrozně učit a že má za dva dny zkoušku a nic nestíhá... Tak jediné, co se změnilo, bylo to, že z hospody chodila už v jedenáct."


 Takže jestli nějaký rok na výšce byl pro mě opravdu bezstarostnou jízdou, byl to právě prvák. Bylo to moje asi nejbouřlivější období, ale zase nebylo až tak extra super bouřlivé, a myslím, že by si takovým životním úsekem měl projít každý, aby si trochu urovnal, co je ještě zdravá míra a co už je přes čáru. Moje závěrečná rada prvákům by tak mohla znít - užívejte, dokud to jde, však on vás ten smích brzy přejde.:D


2 komentáře:

  1. Tenhle obor neznám, ale doufám, že teda nakonec jsi aspoň trochu spokojená :D

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Nakonec jsem se na magistra dostala na dějiny umění, takže ano, jsem spokojená.:D Sice se už teď děsím, že nemám šanci tenhle obor dodělat, ale "nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko".:)

      Smazat