pondělí 14. dubna 2014

Vždyť nejtěžším zločinem je hlásati lásku...

Možná to někteří z vás zaregistrovali, možná ne, o víkendu by se Karel Kryl dožil 70 let. A když už jsem přešla blogovým mlčením březnové výročí, u téhle příležitosti už ten článek prostě napsat musím.:) Respektive, ráda bych se s vámi podělila o jeden sloh, který jsem napsala ve druháku na střední škole. Napsala jsem ho tehdy proto, abych naštvala našeho češtináře, který si dovolil dát mi z předchozího slohu trojku - to byla pro mě obrovská potupa, a rozhodla jsem se mu to proto vrátit. Příští sloh měl zadání "dobrý člověk - charakteristika". Výsledek vidíte sami v tomhle článku. A hodnocení? Prý jsem buď geniální, nebo jsem to někde opsala...:D


Pesimisté nám denodenně opakují, že v dnešní době už dobří lidé neexistují. Optimisté věří, že v každé době se najde někdo, kdo potvrdí krásnou myšlenku o dobrém člověku, který ještě nevymřel.
Jeden takový člověk se narodil ve 40. letech v rodině knihtiskaře. Prošel si nelehkým obdobím dětství a dospívání, což by vlastně měla být ta nejkrásnější léta. Rodina však nesouhlasila s komunistickým režimem a za tuto drzost byla krutě zkoušena. Výslechy, diskriminace, útisk. Znamení moru, znamení doby, jak později náš dobrý člověk, zvěme ho "občan", podotkne.
Přitom byl vždy tím, kdo nebyl vidět. Mělo to však jednoduché opodstatnění - výšku. Malý člověk se špinavě blond vlasy, kterého nikdo nemohl brát vážně, dokud nepromluvil. Vždy vypadal jako malý chlapec, jen jeho oči, jak se tak kriticky a zároveň vřele dívaly, jako kdyby své okolí neustále rentgenovaly, prozrazovaly jeho skutečný věk. A že byl umělecky založený není žádný div. To už zkrátka u takových lidí bývá. O co byl menší vzrůstem, o to byl větší duchem. Což samozřejmě některým lidem lezlo na nervy už od začátku.
Platí jedno obecné pravidlo, a to jest, že člověk si nejvíce váží věcí, o něž přišel. A jestliže je vám odpírán klidný život a možnost studovat, máte dvě možnosti. Buď svěsíte hlavu a budete nad půllitrem piva tiše nadávat na mrzký svět, nebo se začnete sami sebe ptát, co je špatně a co lze udělat pro nápravu. Náš občan se rozhodl záhy. Neboť jest nutností řváti za ty, kdo nemohou nebo si netroufají, umlčení mocí.
Už jen proto, že není mnoho lidí, kteří dokáží mluvit za tisíce dalších, lze říci, že tento občan udělal pro český lid mnoho a snad se to dá zpětně nazvat dobrem. Tato skepse má důvod, protože žádný dobrý skutek neprojde beztrestně, a i když vás lidi dnes obdivují, neznamená to v jejich očích nic, pokud jim dál do očí říkáte nepříjemnou pravdu, přesto, že jí najednou slyšet nechtějí. To se stalo i našemu občanovi. V době jeho smrti se k němu nehlásilo zdaleka tolik lidí jako v 60. a 70. letech. Jakási duchovní exhumace proběhla až o několik let později, když vyšla najevo pravda, ta malá potvůrka, co si vždycky najde svojí cestu. Najednou se vzpomínalo na našeho občana. S myšlenkami, že to s námi vlastně vždycky myslel dobře. Dělal, co považoval za správné, a jinak to neuměl.
Myslím, že netřeba představovat tuto velkou osobnost české folkové scény. Tímto "dobrým člověkem" není nikdo jiný než občan Kryl, jemuž je to dnes v podstatě puténka, akorát že mu zabili tátu. Bratříček nezavřel vrátka. Bratříčci, vzlykejte.

1 komentář:

  1. Smozřejmě žes geniální! Já ale koukám, že vůbec nestíhám tvoje příspěvky dočítat, uaaaa!

    OdpovědětSmazat